"My sami můžeme být obrovskými vzory pro další děcákovský děti," říká úspěšný student vysoké školy Adam v rozhovoru o příležitostech, které se dětem při osamostatňování nabízí, a nedostatcích ústavní výchovy.
"Paní ředitelka si mě pozvala do ředitelny a donutila mě podepsat papír o tom, že odejdu. Odchodné mi dala jenom tisíc korun. Pak jsem si přijela pro věci a šla jsem ke kámošce," vzpomíná bývalá klientka dětského domova Nikola na den, kdy se dozvěděla, že bude muset opustit dětský domov.
"Uvědomil jsem si zhruba ve 14 letech, že se budu muset připravit na odchod z děcáku," říká v rozhovoru o odchodu z dětského domova Tomáš.
Od čtyř let žila v dětském domově.
Děti se tam třídily na dvě skupiny.
Kluci na zedníky, holky na cukrářky.
Sestra mi pomáhala, bratr mě okrádal.
Postavit se na své vlastní nohy mi pomohli až v Domově na půli cesty.
Dnes pracuji jako vychovatelka a studuji vysokou školu.
Dětský domov mě naučil dělat věci na sto procent,
ALE
bez lásky, bez citů, bez něhy.
To asi musím najít sám.
V blízké budoucnosti ho čeká maturita.
I když jsou škola a práce pro něho důležité, má jiné sny.
Cestovat, podívat se do různých částí světa.
A jednou i žít klasický život.
Poznala život za zdmi dětského domova.
Dívala se na něj i z okna pěstounské rodiny.
Dnes se Lenka sama rozhoduje, jak s ním dále naloží.
Pavel je jedenadvacetiletý mladý muž, který čtvrtým měsícem bydlí
v Domě na půl cesty,studuje Vyšší odborní školu
a aktivně se věnuje své vášni – fotbalu.
Učí se hospodařit a své sny o budoucnosti
má v pestrých barvách
Čtrnáct let žila v dětském domově a stále tam je vedená.
Řekla si, že chce pomáhat druhým a hlavně zvířatům.
Dnes studuje druhým rokem Veterinární univerzitu.
Jde si za svým cílem.
Odmalička vyrůstal v dětském domově jako jedináček.
Ve dvanácti letech zjistil, že to není pravda.
Dnes žije sám a spolupracuje s nadací Srdce na dlani.