Tomáš Valenta

Psal se rok 1994, kdy mě policie se sociálními pracovnicemi odvezli z nevyhovujícího bytu, kdy jsem byl vychováván psychicky nemocnou matkou. Pravdou je, že si z tohoto období nepamatuji skoro nic až na pár mžitků, na které bych nejraději zapomněl.

Byl jsem odvezen do dětského domova Vysoká pec poblíž Jirkova, kde jsem strávil 3roky. Zde jsem prožil období školky a první adaptaci do režimu dětského domova. Zde mne navštěvovala moje matka a můj děda, bohužel, protože neměli dobré vztahy, tak mě navštěvovali každý zvlášť. Vzpomínám si na jeden lednový den, kdy za mnou přijela mamka a z dětského domova mě unesla v pyžamku a bačkůrkách. Potom jsme se nějaký čas skrývali v nějakém bytě, kde si pro mě opět přijela policie. Poté na žádost mé matky jsem byl převezen do Dětského domova v Hoře Svaté Kateřiny.

Od této doby si pamatuju své dětství. Vzpomínám si na první den, svého bezmála 14ročního pobytu v krušnohorské obci Hora Svaté Kateřiny, kdy mě teta vzala do skladů plným hraček, sešitů, tužek, pastelek, ta místnost mě uchvátila, tenkrát mi teta řekla, vyber si hračku. V té době prakticky začal první den těch lepších vzpomínek. Asi ta nejhezčí byl s nástupem do první třídy. Můj první školní den byl tím hezčí, že ho se mnou absolvoval můj děda. Ten den si pamatuju dodnes.

Potom se mé dětství ubíralo vcelku normálním směrem, každé ráno jsem vyšlapoval spojovací silnici mezi dolní a horní Kateřinou přezdívanou „Grunt“ do základní školy. Na první stupeň základní školy vzpomínám v celku rád, škola mě bavila a nebyl jsem nikterak zlobivější jako dva moji spolužáci ve třídě, ve které byly skoro samá děvčata. Neměl jsem problémy s učením ani s domácími úkoly. Ve třídě byla veskrze přátelská atmosféra. Naše vztahy se ale začaly lépe tvořit s příchodem na druhý stupeň. V této době jsem začal pociťovat, že jsem jiný a že jsou mezi námi nepatrné rozdíly. Vždy, když jsme měli napsat něco o své rodině, tak jsem byl nejistý.

Návštěvní dny, kdy za mnou jezdila moje mamka, se ubíraly podobným směrem. Ze začátku jsem poznával stále jiného strejdu, který s mamkou přijel, někteří byli hodní a někteří méně. Můj otec, který se o mne nikdy nestaral, mě znenadání v mých třináctých letech vzal k sobě na 14dní na prázdniny. Nejprve jsem byl moc rád, ale pak jsem zjistil, že v jeho rodině nejsem vítán, moje babička mě stále za něco nadávala, nikdy jsem tím, co jsem řekl, či udělal, nebyl dost dobrý. Zato pro mojí mamku jsem byl nejdůležitější osoba na světě, tedy, tak to říkala. Moje mamka pokaždé přijela posilněná jinou látkou, někdy to byly drogy a někdy alkohol, které mamku zcela ovládali k neslušnému chování jak ve škole, tak i v domově. S přibývajícím věkem jsem nemohl přenést posměšky dětí jak ve škole, tak v dětském domově. Zprvu jsem mamku omlouval, že to má těžké a potom mě to také štvalo a kdykoli jsem se na to mamky zeptal, odpověděla mi nesmyslným způsobem. Návštěvní dny se pomalu měnily z těšení na mamku v hrůzu, co zase provede. Situace se stále zhoršovala do doby, kdy za mnou přišla teta a oznámila mi, že mamka umřela. Po dvou týdnech na to zemřel i můj děda a půl roku na to i má babička z matčiny strany. Abych řekl pravdu, tak mě to dostalo ale zas ne tak, jak jsem si myslel, že člověka dostane úmrtí v rodině. Stále více jsem si uvědomoval, že jsem na všechno sám a že bych se měl trošku podílet na příběhu svého života.

Bod zlomu se stala osmá a devátá třída základní školy. Navštěvoval jsem projekt „Škola obnova venkova“, který byl koncepčně postavený na principu, že děti z městských škol jezdili za námi do vesnice a společně jsme prožívali víkend plný her, výletů, exkurzí, procházek a akcí. Toto období se mi moc líbilo, poznával jsem nové kamarády, kteří nebyli z krušných hor a byli jiní jak kluci a holky, které jsem doposud znal. Byl jsem tam oblíbený, bavilo mě tropit vždy nějakou srandu v rámci povoleného. Můj konec základní školy byl příjemný, měl jsem plno kamarádů, se kterými jsme podnikali výlety a zažíval jsem zde i první lásky.

S příchodem na střední školu ale začala další etapa mého života. Dostal jsem se na soukromou střední školu, která byla zaměřena na elektrotechniku a automatizaci. První pololetí bylo vcelku bezproblémové, ale všechno se to mělo změnit. V této době jsem byl na internátu, abych nemusel každé ráno dojíždět. Chytl jsem se špatné party a naučil se kouřit a na všechno kašlat, to vyústilo v to, že jsem měl v prvním pololetí ve druháku čtyři nedostatečné, osmdesát neomluvených hodin, trojku z chování a podmínečné vyloučení. V tomto okamžiku jsem si uvědomil, že touto cestou se ubírat nechci, na mou žádost jsem byl přeložen na učební obor prodavač. Byla to forma pokory vůči dětskému domovu. Nechtěl jsem dělat potíže, proto jsem si vybral nejlehčí učební obor, abych měl co nejméně zodpovědnosti. Po půl roce si mě všimla němčinářka a od nového školního roku mě přemístila na maturitní obor operátor dřevařské a nábytkářské výroby. Kde jsem nakonec odmaturoval a prožil své zatím nejlepší tři roky.

Po střední škole jsem přemýšlel, kam se dál budou ubírat mé kroky. Porad jsem si přihlášku na policejní akademii, kam jsem v obavě z nezvládnutí přijímaček ani nedorazil. Vybral jsem si tedy Vyšší odbornou školu sociálně právní činnost a sociální pedagogiku, která mě uchvátila svou osnovou a praxí v rámci studia. Každým dnem jsem zjišťoval, že sociální sféra je mi stále blíž a blíž. To, o čem jsme se učili, jsem znal z průběhu života a pocit pomáhat mě velice uspokojoval, absolvoval jsem plno praxí například v dětských domovech, v neziskových organizacích v nízkoprahových centech, u městské policie na odboru prevence, na OSPODu v Mostě. Konečně jsem se cítil, že svým přičiněním dělám něco smysluplného. V této době jsem se odstěhoval ke svému kamarádovi do Mostu, kde jsem si chtěl vyzkoušet samostatné bydlení. Bydlení bylo ze začátku velice náročné, protože jsme celý byt rekonstruovali a chvílema si tam člověk připadal, jak na pískovišti.

Po zdárném absolutoriu, byla jediná možnost v pokračování studia na Universitě Jana Amose Komenského v Praze. Díky obecně prospěšné společnosti, ve které jsem byl v rámci projektů Dejme dětem šanci, jsem poznal mého kolegu ze Vteřiny Poté, který byl také ve stipendijním programu. Koncept nezávislé platformy, která hájí práva dětí z dětských domovů, se mi velice líbil. Hned po nastěhování do Prahy jsem měl možnost poznat své kolegy, ke kterým dodnes vzhlížím. Stal jsem se koordinátorem vzdělávacích aktivit a advocasy officer.

Na závěr svého příběhu bych moc rád podotknul, že cesty života nebývají úplně bezproblémové ale také nejsou jen černobílé. Důležité je, jak se k tomu člověk postaví a zda chce prožít život smysluplně a tak, aby se mu samotnému líbil. Proto chci říct, že v životě bývá jediný protivník a to je každý z nás. I cesta je cíl

Napiš mi: tomas.vterinapote@gmail.com