09. 03. 2017
O dětských domovech se píše spíše pozitivně, zatímco o výchovných ústavech spíše negativně. Novináři píší především o dětech v ústavních zařízeních, ale bez nich. Vteřina poté a její členové tuto praxi pomalu mění. I tyto závěry přinesl výzkum, který si v minulém roce nechal zpracovat Národní ústav pro vzdělávání. Zde Vám přinášíme jeho nejzajímavější části.
V jakých médiích se o ústavních zařízeních psalo?
Analýza proběhla na vzorku 396 článků z českých médií. Základním zdrojem byly vybrané články z monitoringu tisku, který si nechává Národní ústav pro vzdělávání zpracovávat agenturou Newton Media. Doplňující výběr dalších článků byl proveden z databáze Anopress a týkal se specificky ústavní péče.
V regionálních mutacích Deníku vyšlo celkem 187 analyzovaných článků, což tvoří 48 % vzorku. Druhým nejčastěji zastoupeným médiem byla Mladá fronta DNES, především regionální přílohy s 59 články. Následovaly veřejnoprávní Česká televize s 23 články a deník Právo s 22 články.
Pro články v regionálních médiích bylo charakteristické to, že se zabývaly spíše situacemi souvisejícími se životem konkrétních zařízení a už méně obecnými tématy týkajícími se ústavní výchovy jako takové. Jednalo se o obecně informativní články, v případě regionálních médií šlo nejčastěji o popis konkrétního zařízení.
Z hlediska typů zařízení ústavní péče vyskytujících se ve vybraném vzorku převažují články o dětských domovech (182 článků) a výchovných ústavech (166). O výchovných ústavech se navzdory tomu, že jich v České republice bylo v roce 2015 pouze 29, píše poměrně hodně. Dětských domovů bylo v roce 2015 v provozu 145 a počet článků o nich je jen o málo větší. Středisek výchovné péče bylo v roce 2015 v evidenci MŠMT celkem 42, ale ve vzorku se o nich objevilo jen pár článků, přestože na ně výzkum v klíčových slovech cílil. Dá se předpokládat, že silně nadproporční zastoupení výchovných ústavů ve vzorku souvisí s mediálně vděčnými tématy násilí a dětí na útěku, která se v souvislosti s nimi objevují.
Nejvíce byli v textech jmenováni klienti či klientky zařízení ústavní výchovy (201 článků), dále ředitelé nebo ředitelky zařízení ústavní výchovy (149 článků), Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (68 článků) a pracovníci či pracovnice zaměstnaní v zařízeních ústavní výchovy na jiných pozicích, především vychovatelé a vychovatelky (51 článků). Ve více než 20 článcích se vyskytují další aktéři: policie (38 článků), politici a političky (28 článků), nevládní neziskové organizace (25 článků), občané a občanky měst, ve kterých jsou zmíněná zařízení ústavní výchovy (22 článků), a soukromé firmy (21 článků).
Ředitelé a ředitelky zařízení byli nejčastěji těmi, kdo byl ve článcích přímo citován. Naopak klienti a klientky zařízení se ve většině analyzovaných článků objevili pouze pasivně, píše se tedy o nich, ale není citován jejich pohled na věc. Takový způsob prezentace klientů a klientek zařízení ústavní výchovy může být problematický. Malý prostor, který dostávají hlasy klientů a klientek, může vytvářet dojem, že nejsou kompetentní k účasti na diskusi o podobě systému ústavní péče, resp. že s nimi veřejnost v této diskusi nepočítá.
Vyznění článků o ústavní výchově v pozitivním či negativním smyslu se u jednotlivých typů zařízení liší, což lze dobře ilustrovat na článcích o dvou nejčastěji zmiňovaných typech zařízení – dětských domovech a výchovných ústavech. U obou je silně zastoupeno neutrální vyznění, to znamená, že pozitivní nebo negativní hledisko není v souvislosti s ústavní výchovou zřetelně přítomné.
Články s neutrálním vyzněním tvoří u dětských domovů 43 % procent, u výchovných ústavů 33 % procent vzorku. Často se jedná o krátké informativní články o dění v některém z těchto typů zařízení.
Pozitivně vyznívající články tvoří v případě dětských domovů přibližně 35 %, v případě výchovných ústavů je to jen 15 %. Negativně vyznívajících článků je ovšem v případě výchovných ústavů 50 %, zatímco v případě dětských domovů pouze 22 %.
Hlavním tématem obecně je popis fungování zařízení ústavní výchovy. Pozitivní vyznění se objevuje u článků, které mají charakter rozhovoru s některým z ředitelů či ředitelek, zaměstnanců či zaměstnankyň nebo klientů a klientek (např. rozhovor s ředitelem dětského domova v Jihlavských listech – Jihlavské listy, 29. 7. 2011, s. 12). Vyplývají z nich pozitivní důsledky pobytu v ústavní výchově pro děti, které mají poruchy chování nebo pocházejí z problematického prostředí. Příkladem je následující vyjádření:
„Dětské domovy jsou daleko podnětnějším prostředím než většina sociálně znevýhodněných rodin… Děti v mladším věku jsou vystaveny vlivům sociálně patologických jevů. Děti nejsou odebírány z rodiny kvůli chudobě – je to mozaika problémů a chudoba je následek."
Negativní vyznění je charakteristické pro články, jejichž tématem jsou různé sociálně patologické jevy nebo problémové chování, které se objevuje zejména u klientů a klientek výchovných ústavů. Do této kategorie patří bezpečnost jak pracovníků, tak klientů a klientek zařízení ústavní výchovy.
Dalším tématem, které je negativně prezentováno, je fungování některých zařízení. Kritika míří zejména na:
Kritika fungování některých zařízení ústavní výchovy v médiích se týká jak neadekvátně přísného režimu některých zařízení, tak naopak režimu, který je příliš benevolentní.
Výchovné ústavy
Mediální obraz výchovných ústavů je do velké míry konstruován prostřednictvím velkých případů. Klíčovým motivem, který se objevuje v těchto tématech, je již zmíněná bezpečnost a to především bezpečnost zaměstnanců a obyvatel v okolí VÚ. Vedle obav o bezpečí lidí, kteří v těchto zařízeních pracují, se v menší míře objevuje i téma bezpečí klientů a klientek, kteří v zařízeních pobývají.
Dětské domovy
Na rozdíl od výchovných ústavů mají dětské domovy neutrální nebo kladný mediální obraz. Jejich kritika se objevuje především v souvislosti s tím, jak připravují své klienty a klientky na období po opuštění domova, nicméně ve srovnání s výchovnými ústavy je vedena méně odsuzujícím způsobem.
Do určité míry to souvisí také s faktem, že v případě dětských domovů dostávají alespoň nějaký prostor pro vyjádření jejich bývalí klienti a klientky. Jedná se především o ty mladé lidi, kteří se nějakým způsobem vymykají obvyklému lidovému obrazu klientů a klientek dětských domovů – jsou úspěšní a společensky angažovaní.Typicky se jedná o studenty či studentky vysokých škol. Rozhovory s nimi se věnují popisu jednotlivých situací v dětském domově, zážitkům klientů i celkovému fungování ústavní výchovy a náhradní péče z hlediska nastavení role dětských domovů a dalších institucí v rámci systému. Příkladem jsou rozhovory s členy neziskové organizace Vteřina poté, která se transformaci fungování dětských domovů věnuje. Hlas „běžného“ klienta či klientky dětských domovů zůstává v mediální reprezentaci dětských domovů a ústavní výchovy obecně jen marginální.
Diagnostické ústavy
O diagnostických ústavech a dětských domovech se školou se píše jen minimálně. Pro oba typy zařízení a jejich mediální obraz jsou společná především dvě témata, která se vztahují k ústavní výchově obecně: 1. bezpečnost, 2. reforma ústavní výchovy jako takové.
V případě dětských domovů se školou je třeba poznamenat, že nízký výskyt mediálních textů o nich v případě sledovaného vzorku může být dán i tím, že v některých případech mohou být zaměněny za dětské domovy.
Články týkající se diagnostických ústavu se obvykle vztahují k negativním jevům souvisejícím například s již zmíněnou bezpečností v těchto zařízeních (např. pořad Partie na téma Bezpečnost na školách a ve výchovných ústavech, TV Prima, 26. 10. 2014, kde se výchovné a diagnostické ústavy řadily prakticky na stejnou úroveň).
Diagnostické ústavy čelí ze všech typů školských ústavů největší nejednoznačnosti, co se mediálního obrazu týká. Z kontextů, ve kterých jsou uváděny, je zřejmé, že novinářům není jasná jejich role a postavení v systému a jejich spíše negativní mediální obraz tak může padat na vrub například i záměnám diagnostických a výchovných ústavů.
Text a citace viz: Analýza mediálního obrazu ústavní výchovy za roky 2010-2015