banner-dd-zichovec-76-106.jpg
Úvod > Zprávy z výjezdu > Zpráva z listopadového výjezdu do DD Žíchovec a DD Kašperské hory

Díky hlasitému budíku jsem se probudila. Je to má záchrana, říkám si. Vždyť jsem včera šla spát až po třetí ráno. Ptáte se mě proč? Sešívala jsem náš první vzorový deník pro děti a i přesto, že každá stránka byla trošku jinak velká, nakonec držel u sebe. A já si jej hotový nadšeně přihodila do tašky. Ještě před usnutím jsem uvažovala, jaké to tam v těch domovech bude. Přijmou nás dobře? Bude je to s námi bavit? S milionem otázek v hlavě jsem usnula…

Více lidí, jeden směr
Sobotní ráno pršelo, ale nikomu to na náladě neubralo. Hlavní tvář našeho výjezdu Maruška Zicháčková z projektu Mimo domov nás čtrnáct nadšených členů vesele naskládala do dvou aut a po kafíčku v blízkém Mc Donaldu jsme vyjeli směr jih.
Byl to náš první výjezd, kdy se spojilo více lidí z různých organizací, kteří se snaží pomáhat dětem a mladistvým v dětských domovech. (Mimo domov, Vteřina poté, Yourchance, Vodchod, Meloun production) a měli jsme sebou i kapelu Mimosféry. 

Krátce před obědem jsme přijeli do DD Žíchovec. Velký dům s hřištěm daleko v lesích mě okouzlil. Vystoupila jsem z auta a nadechla se čistého vzduchu. V té chvíli mě napadlo, jak to ty děti dělají, když mají vycházky? Jsou tak daleko od města…
Chvíli nám trvalo, než jsme našli cestu dovnitř :-) Otevřela nám mladá paní vychovatelka, která nás zavedla do jídelny uvnitř v domově. Byla to největší místnost na seznámení s dětmi, které se tam začali pomaličku scházet a okukovat nás. Byli tam malé ale i větší děti. 

Nejčastěji zaznívalo: „Mám rád fotbal.“
Na seznámení jsme ze židlí utvořili kruh a vzájemně jsme se představili. Mezi dětmi jsem se velmi rychle cítila jako doma, takový ten známý pocit. Vždyť i já pár let žila v dětském domově.
Se společným obědem, který po chvíli následoval, jsem cítila, jak se čím dál více uvolňuje atmosféra. Děti některé z nás po obědě vzali a ruku v ruce prováděli po svém domově. Byl to tak velký dům, že jsem z něj byla celá zamotaná, jako bych se ocitla v bludišti. Vždycky jsme ale s dětmi našli cestu zpátky do jídelny. Tam jsme spojili stoly a rozprostřeli všechny papíry, časopisy, nůžky a fixy. Za naši Vteřinu poté jsme vymysleli, že bychom dětem chtěli dát více soukromí, které se často v dětských domovech vytrácí. Spolu s Aťou Fridmanskou jsme se naučili ručně vyrábět deník a s tímto nápadem přijeli za dětmi. Ohlas byl veliký. Občas jsme se nestíhali věnovat všem, a tak nám pomáhal každý, kdo měl zrovna chvilku volného času :-) Nakonec jsme sešité deníky uzamkli zámečkem a každé dítě dostalo svůj klíček. Byli tak šikovné a nadšené pro práci. Hodně často jsem někoho objímala anebo mě drželi za ruku. Byly to úžasné pocity, které nám všem děti vlévaly do žil. 

Druhá sekce byla hudební. Kluci z kapely Mimosféry si rozložili nástroje v druhé části jídelny a začali hrát. Frontman kapely byl Marek Jelínek, který zpíval a válel na kytaru. Vedle něj se k elektrickým klávesám postavil Jakub Štefanec (Vteřina poté). A na zajímavý nástroj, jmenující se cajon, ve tvaru kostky se posadil a začal bušit Radovan Laci (Vteřina poté). Děti zpívali a zároveň si i vyzkoušeli hrát na nástroje. 

Třetí sekce byla informační. Starší děti se v ní dozvěděli jak zacházet s penězi a zároveň i jak si je vydělat. Tato sekce byla v klidné místnosti a na starost ji měla Kačka Lichtenberková z organizace Yourchance, po boku jí stál Ondra Troiak (Vteřina poté), který vystudoval vysokou školu a nyní pracuje jako bankovní poradce. Organizaci Vodchod a co dál reprezentovala Zdeňka Vološínová, ta dětem přinesla DVD a informační brožurku, na které dospívajícím dětem ukazuje cestu, aby to „venku“ snadněji zvládly. Toto DVD je vytvořené za spolupráce dětí, které žili v dětských domovech. 

Videoklip k písni: Nikdy nebudeš sám!
A protože se nám už pomaličku začalo stmívat a vevnitř už jsme finishovali s deníčky. Zavolali nás kluci Honza a Prokop z natáčecího týmu Meloun production ven, kde jsme spolu se všemi dětmi zazpívali novou píseň: Nikdy nebudeš sám! Kluci to natáčeli a my zpívali a zpívali. 

Dozpíváno, natočeno a my jsme se se všemi ruku v ruce vrátili do jídelny, kde jsme si zahráli poslední hru. Při ní každý kdo chtěl, dostal čistý papír a tužku. Maruška odpočítala start a celých deset minut jsme se měli ponořit do našich myšlenek a psát, co nás napadlo. Čeho bychom chtěli dosáhnout a jaké máme cíle. Děti i dospělí se rozepsali. Co psali a nad čím přemýšleli, to bude ukryto v jejich deníčcích a srdcích. 

Když jsme se rozloučili se všemi, vyšli jsme před domov do naprosté černé tmy. Obklopeni tajemným lesem jsme vyrazili do dalšího dětského domova v Kašperských horách. Přichystané pokoje jsme si moc ani neprohlíželi, protože nás nejvíce zajímala postel :-) 

Ideální ráno
Nedělní ráno jsem se probudila úžasně odpočatá a plná síly. Pohodlná postel a nachystaná snídaně byl správný krok do dalšího dne. Přes drobné problémy se sešla část dětí z domova a opět jsme se s nimi „zabydleli“ v jídelně. Ostatní děti nacvičovali na soutěž, tak jsme jejich neúčast odpustili.
Představili jsme se dětem a i oni nám. Poté následovaly seznamovací hry, při kterých jsme mohli maličko více poznat děti, jaké jsou. Děti na mě působili více uvolněně a rozevlátě. Možná také díky tomu, že jejich domov nebyl „odstrčen“ v lesích, ale byl umístěn přímo na náměstí Kašperských hor. 

I tady jsme si rozdělili děti na tři sekce: hudební, výroba deníčků a finanční gramotnost. Při stříhání a lepení deníků jsme mohli poslouchat, jak jsou ostatní děti talentované anebo jak nadšeně buší do kláves. Vše natáčel Jan Slánský a Prokop Jančařík z Meloun production na kameru. Sbírali materiál, který dále využijí ve videoklipu k písni: Nikdy nebudeš sám. Zaslechla jsem otázku položenou malému Samuelovi, která mi zůstala v hlavě. Co pro tebe znamená štěstí? Samuel na ni odpověděl: „Štěstí pro mě znamená zdraví.“ 

Den nám velmi rychle utíkal a chýlil se ke konci. Informační sekce skončila a děti nás postupně opouštěli. Jedni se rozjeli na trénink, druzí se zavřeli v tělocvičně, kde nacvičovali taneční vystoupení a my jsme pomalu začali balit. 
Cesta do Prahy byla dlouhá, ale já i přes značnou únavu jsem byla nabitá energií, kterou na mě celý víkend děti přenášely. V autě, které řídil Tomáš, pomalu utichal hovor a všichni vyčerpaně usínali. Byli jsme rádi, že náš první společný výjezd dopadl dobře a myslím si, že se nám podařilo rozesmát nejedno dětské srdce. 

Alex Chludilová 

Tímto bych chtěla poděkovat za všechny členy výjezdu Dětskému domovu Žíchovec, obětavým vychovatelkám a snaživým dětem za příjemně strávené chvíle u nich doma a také Dětskému domovu Kašperské hory za přespání a nezapomenutelné neděle po boku dětí a vychovatelů.