Petr

Petře, jak se ti daří v Domově na půli cesty?

Jsem tady zatím 4 měsíce, je to ještě krátká doba na zhodnocení. Od pondělí do pátku pracuji v kavárně jako číšník a vracím se postupně k sportovním aktivitám, které miluji. No a v květnu mě čeká opravák z maturity.

Nepodařilo se ti to na poprvé?

Ušlo mi to pouze o 3%, ale změnilo mi to radikálně život. Musel jsem z dětského domova právě sem. Celé to mohlo být jinak, kdybych na konci na školu nekašlal.

Měl jsi záložní plán, kdyby ti maturita nevyšla?

Já jsem si to vše pro jistotu řešil dopředu. Na začátku jsem ale nevěděl, kam bych chtěl jít. Kdybych šel k rodičům, bylo by to, to nejhorší, co bych mohl udělat. Životní úroveň je u nich strašně nízká. Tak jsem tedy šel do Domu na půl cesty, tady jsem to znal z projektu, do kterého se náš domov zapojil, když jsem měl 16 let. 

V dětském domově jsem se cítil být jako doma  

 

Jaké to vlastně je, být teď mimo dětský domov?

Kdybych mohl, tak bych se do domova vrátil zpátky. Je to strašně moc starostí. Úplně všechno. Největší starost ze všech, jsou ale peníze. V domově jsem věděl, že mám jistotu s jídlem a bydlením. I když jsem potřeboval cokoliv jiného, tak se mi v domově snažili najít nějakého sponzora, nebo mi to přímo zaplatili oni. Protože jsem tam byl od svých 5 let, tak jsem si na ty lidi zvykl. Znal jsem je všechny, a cítil jsem se tam jako doma. Spíš než tady.

Jak si vlastně vzpomínáš na své dětství a dospívání?

Pamatuji si, že do mých 15 let jsem neměl v hlavě nic kromě sportu. Každý den jsme s bratry něco hráli. Byli jsme v domově tři. S tím prostředním jsme dokonce měli i sponzory. Vždy jsem si dal nějaký sportovní cíl, naučil jsem se dělat ten sport perfektně a šel jsem dál. Díky domovu jsem i každou zimu mohl na lyže a snowboard. Pamatuji si, že jsme každý rok někde cestovali. To bylo fakt super. Na střední jsem ale poznal život i z jiné stránky, užíval si ho a ne jenom se sportem to začalo trochu drhnout. Největší problém byl asi čtvrťák…

Co tak zásadního se ti před maturitou dělo v životě?

O tom mluvit nechci, měl jsem špatný období. Ale už jsem za tím… Odstřihl jsem to odchodem z domova. I když by bylo ještě pořád několik věcí k řešení, to se časem poddá. Ve čtvrťáku toho bylo hodně najednou a nedalo se to vyřešit. Tenkrát jsem byl jiný, dokázal jsem se vykašlat i na nejdůležitější věci. Teď bych si za to dal nejradši facku, nebo dvě. Chybami se člověk učí.

Co bys na tom změnil?

Určitě bych se více věnoval škole a hlavně sportu. Kdybych nedělal kraviny okolo, bylo by to mnohem lepší a já bych byl nadále v domově. A taky lituji toho, že jsem začal kouřit. I když to teď omezuji, ale jsem pořád aktivní kuřák.

A co tvoji bráchové, kde jsou teď oni?

Prostřední je chvíli v jednom městě, pak v druhém. Pendluje, školu si nedodělal. Dělal vlastně tu samou, jako já. Ten nejstarší má školu sice dodělanou, ale je schovaný u rodičů a moc dobře nedopadl. Štve mě to, ale nic moc s tím nezmůžu. 

Vídáte se?

 Jo, jednou za čas se za nimi podívám. Mnohem častěji se ale vídám s tím prostředním. Jednou za měsíc nebo za dva. Toho nejstaršího moc nevídám, jednou za půl roku nebo jednou za rok. Teď je ale můj otec nemocný, tak tam občas zajdu, aby se neřeklo.

A co kámoši z domova, jsi s nimi v kontaktu?

Moc ne. Ti co byli moji vrstevníci, se odstěhovali hodně daleko. Teď mě kontaktovalo pár z nich přes Facebook, ale jde spíše o napsání ze slušnosti, než o nějaké kamarádství. Když děti z domova jednou odejdou, pak už se moc nescházejí. Když už, tak přes domov, když se tam zajdou podívat. Já se například do domova často vracím, jdu pozdravit tety a strejdy. Říct jim, jak se mi vede.

Vidí tě rádi?

Jo, rozešli jsme v dobrém. Vlastně když jsem měl odejít kvůli škole, nechali si mě tam ještě o měsíc déle, abych si vše potřebné vybavil. Paní ředitelka je v domově snad tak dlouho, jako jsem já. A když jsme byli s bráchama malí, tak jsme byli u ní ve skupině a měli jsme spolu dobrý vztah. Tak podobně to mám s většinou vychovatelů.

A jaké to bylo, když se někomu něco v domově nelíbilo. Řešilo se to hezky?

My jsme měli schránku důvěry, když někdo chtěl něco řešit, ale bál se to říct, tak to napsal. Pak se to řešilo na zaměstnanecké poradě a následně na poradě s ředitelkou. Já jsem ale žádné problémy neměl. My jsme byli fajn domov. Tety se chovali slušně, bylo na nich vidět, že ty děti mají fakt rády. Měli asi soucit s těmi, kteří nemají rodiče, nebo o ně přišli. Snažili se jim je nahradit.

 

Ti, kteří měli něco v hlavě, si to zapamatovali

 

Pamatuješ si, jak ses připravoval na odchod?

Chodil jsem do projektu, kde nás připravovali na to, jak správně vyplnit složenku. Jak jednat na úřadech, jak se vyvarovat dluhům a jak si najít práci. Na jaké úřady se nahlásit, když skončíš školu, co nepodepisovat apod. Paní ředitelka a její zástupkyně si zvaly do domova různé lidi na besedy a přednášky, které byly taky tak orientované.

Odnesl sis z nich něco?

Určitě ano. Pro mě to mělo skutečně smysl. Ti, kteří měli něco v hlavě, tak si to zapamatovali. Pro některé lidi to ale smysl nemělo. Buď byli na to moc mladí a neudrželi pozornost, nebo studovali praktické školy a bylo to pro ně těžké. Pamatuji si několik případů, když děti z praktických škol podepsaly nesmyslné telefonní paušály. Ukecal je nějaký blbec.

S kým ses nejvíce bavil o tom, jak to vlastně venku funguje?

Znal jsem hodně lidí kolem, bavil jsem se s nimi na toto téma. Měl jsem i kamarády mimo domov, např. s kamarádem právníkem jsem hodně řešil věci ohledně úřadů. A časem jsem získal i své zkušenosti. Úřady jsem si zařizoval sám. Neříkám, nebylo to vždy jednoduché, několikrát mě na úřadě odbyli, takže jsem se musel pořádně připravit. Ale časem to šlo samo.

 

Rád bych žil svůj klasický spokojený život 

 

Pamatuješ si, jestli jsi měl nějaký vzor?

Nepamatuji si, ale myslím, že neměl. Já mám spíš nějaký svůj ideál. Nazval bych ho „klasický spokojený život“. Nepotřebuji hodně, ale nechci mít ani málo.

A co je podle tebe klasický život?

Mít menší byteček, ráno vstát, jít do práce, mít normální příjem. Jednou za čas si s kamarády po práci někam zajít, např. si zahrát fotbal. Doufám, že to budu mít co nejdřív, i když vím, že to nějaký čas potrvá.

Byl v domově někdo, kdo splňoval tento tvůj ideál? Dokázal něco, co bys v životě chtěl i ty?

Jo, byl. Mám jednoho kamaráda, který ačkoliv odešel z domova pouze s výučním listem, chytl dobrou práci, vzal si hypotéku a žije normální život. Kdybych měl něco jako on, tak by mi to bohatě stačilo.

Petře, jaký vlastně jsi?

Hodně dlouho jsem byl přelétavý. Dělal jsem něco, pak jsem toho nechal a začal něco jiného. Teď se snažím to nedělat. Mám jasné priority: dodělat školu, najít si práci a příští rok se přihlásit na VOŠ. Jsou to moje cíle, ale nejsou to moje srdcovky. Tou je pro mě cestování. Je to ale hodně daleká budoucnost. Když dosáhnu svých cílů, pak bude čas i na rozjíždění svých snů a plánů. 

A kam by ses chtěl podívat?

Jednou jsem už byl v Bruselu a líbilo se mi tam. Umím si představit, že bych tam zůstal měsíc, a pak se pohnul do Francie. Udělat si takovou okružní cestu. I když nejsem úplně na jazyky, s mou angličtinou bych se domluvil. Když jsem byl na základce, paní ředitelka nás k tomu vedla. Uměla skvěle anglicky, a věděla jak nás pořádně motivovat. I když jsem hodně slovíček zapomněl, určitě bych se do toho dostal.

A kde bys chtěl jednou žít?

Bůh ví, co bude v budoucnu. Vlastně já ani nevím, co bude za měsíc. Možná v tomto městě nezůstanu. Kdyby mi to vyšlo, rád bych se přestěhoval zpátky do města, kde jsem žil v domově. Mám to tam rád, jsem tam doma.

 

Autorka rozhovoru: Andrea Fridmanská