"Uvědomil jsem si zhruba ve 14 letech, že se budu muset připravit na odchod z děcáku," říká v rozhovoru o odchodu z dětského domova Tomáš.
Jak dlouho a jak probíhalo tvoje osamostatňování?
Podle toho, od kdy se to počítá. Uvědomil jsem si zhruba ve 14 letech, že se budu muset připravit na odchod z děcáku. Od té doby jsem chodil každý víkend na brigády a snažil se si šetřit, abych po odchodu měl nějaké peníze, protože nemám nikoho, na koho bych se mohl obrátit.Ve stejnou dobu za mnou chodily tety a ptaly se, jestli si uvědomuju, že po studiu budu muset odejit z domova. Avšak pomoc mi přicházela minimálně.
Co nebo kdo ti pomohl?
Paradoxně mi nejvíc pomohli spolužáci, kteří svojí apatií ke studiu začali dopadat velmi špatně. V tu chvíli jsem si řekl, že jestli budu chtít žít normální život, tak bych se měl víc snažit.
Jaké jsi měl představy o samostatném životě?
Představy o samostatném životě jsem měl s odstupem času celkem naivní, stejně tak pohled na odcházení z děcáku. Myslel jsem si, že si hned najdu práci, protože jsem prošel programy různých neziskových organizací, které za námi jezdily. Stejně jsem se ale hrozně bál a stále bojím, že to nezvládnu a půjdu bydlet pod most. O práci jsem neměl strach, protože mě situace v děcáku stále nutila chodit do práce. Měl jsem vžitý pracovní vzorce. Stát se ale může cokoliv. Také jsem se hrozně těšil ze svobody a toho, že budu mít hrozně moc přátel.
Jak si tenhle dlouhý proces osamostatňování prožíval a jak se cítíš dnes?
Prožíval jsem ho vlastně už v děcáku. Ale ve chvíli, kdy jsem se odstěhoval z koleje do bytu ve spolubydlení, tak jsem cítil ohromný strach, najednou kolem mě nebylo 10 lidí, byl jsem sám. Začal jsem si uvědomovat, že přátelé, které mám, si musím udržet, protože bych byl sám.
Kdy a jak by měla příprava na samostatný život vypadat?
Myslím, že příprava stávajících klientů by měla začínat zhruba v 15. roku věku. Tety by měly děti vést k větší samostatnosti, pomáhat jim s hledáním brigád. Úplně nejlepší se mi zdají startovací byty, které jsou mimo dětský domov. Potom se mi zdá důležité komunikovat s bývalými klienty dětských domovů o tom, na co si děti mají dávat nejvíc pozor, ukázat jim, že když se na důležité věci vykašlou, bude to mít následek. Zároveň jim je potřeba ukázat, že pokud budou studovat, zajímat se o aktuálním dění, tak to bude v pohodě. Holt starosti k životu patří. A posledním bodem pro děti, které nemají žádnou rodinu, by bylo dobré vymyslet službu jako životní kouč, který by děti naučil například způsoby udržování partnerského vztahu.
Rozhovor vznikl v rámci projektu Cesta z labyrintu samostatného života podpořeného nadací Sirius.