Odcházení Nikoly

Jak dlouho a odkdy jsi žila v dětském domově?

Do dětského domova jsem se dostala v necelých 15 letech a žila jsem tam 3 roky.

Bylo to jediné zařízení, ve kterém jsi vyrůstala?

Ne, prvním bylo zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, které bylo při děcáku. Po pobytu v něm mě paní ředitelka dala do diagnosťáku v Praze v Hodkovičkách a nakonec si mě vzala zpátky, ale ne do toho zařízeni pro okamžitou pomoc, ale na děcák.

Takže jsi během tří let prošla třemi ústavy?

Jo, přesně tak.

Kolik výchovných skupin jste u vás měli a do které tě umístily?

Celkově u nás bylo 6 skupin po osmi dětech. Mě umístily do skupiny pro děti nad 15 let, ale to taky nebylo napořád. Neustále si nás tam přehazovaly podle toho, kdo jak přišel. Třeba poprvé jsem byla na trojce (třetí skupině), pak odtamtud odešla jedna dospělá holka, tak tam místo ní daly dítě a mě přemístily na jedničku, na byt. A poté, co se otevřela pětka, tak nás starší děti přemístily tam. Samozřejmě na každé skupině pracovaly jiné vychovatelky, takže jsem si musela zvykat na nové tety hned třikrát. Na některých skupinách byly mladší děti, takže s nimi jsem si taky neměla co říct.

Jak velké pokoje jste měly?

Někdy jsme byly po dvou, někdy po třech. Například jsme byly v jednom pokoji dvě velké holky a  jedno malé dítě.

Můžeš mi prozradit, proč ses do ústavu dostala?

Kvůli bývalému příteli. Dělala jsem průsery, utíkala jsem od mámy a nechodila do školy.

Jaké jsi tehdy měla vztahy s rodiči a jaké jsou mezi vámi dnes?

S mámou jsme měly vztahy nic moc a tátu dodnes neznám. S mámou už jsme ale v pohodě. Už když jsem byla v domově, tak jsem k ní začala jezdit na návštěvy. Narovinu jsem jí vysvětlila, že do doby než dodělám školu, tak zůstanu tam a ona to pochopila.

Jaké to bylo vyrůstat v dětském domově?

Ze začátku to bylo dobrý, ale později začala ředitelka prudit. Začalo to, když mi padlo osmnáct a dostala jsem se na cvičný byt.

Co dělala, že tě to prudilo?

Zakazovala nám vycházky, když jsme si něco uvařili ve špatnou dobu, tak to bylo taky špatně. Všechno bylo podle ní špatně. Pořád nám říkala, že jsme jenom venku, přitom to tak nebylo. Já jsem měla dlouhou školu, dlouho praxi… Taky nám říkala, že u nás není uklizeno a že si nevaříme. Vadilo mi, že jsem byla na bytě neustále pod kontrolou.

Cvičné byty, kterým se také říká tréninkové, by měly být místem, kde se děti před prahem dospělosti osamostatňují. Byl režim cvičného bytu ve srovnání s režimem dětského domova volnější?

Ne, u nás to bylo přesně naopak. V děcáku jsem měla větší volnost než v bytě. My jsme tam sice neměli vychovatelku, ale o to víc jsme byly pod kontrolou. Když jsem byla v děcáku, tak stačilo, že jsem měla svou práci a ostatní věci hotové, a mohla jsem ven. Ve cvičném bytě žádná vychovatelka nebyla, takže jsem si vždycky udělala to, co jsem dělala na děcáku, a k tomu si uvařila. Jenže ředitelce vadilo, že jsem si udělala večeři třeba půl hodiny před tím, než bych měla. Dělala jsem to tak, abych mohla jít dřív ven. Ředitelka k nám navíc každý den ráno v půl sedmé chodila na obhlídku, občas klepala, nebo si spíš sama odemkla. Někdy se chodila koukat i večer.

Jak vypadal den tvého odchodu?

Paní ředitelka si mě pozvala do ředitelny a donutila mě podepsat papír o tom, že odejdu. Odchodné mi dala jenom tisíc korun. Potom jsem si přijela pro věci a šla jsem ke kámošce. U ní jsem bydlela čtyři měsíce, a přitom chodila do školy. Pak jsem zjistila, že jsem těhotná, tak jsme si s přítelem našli vlastní byt a teď bydlíme v našem. Poznámka redaktora: výše „odchodného“ má horní hranici 25 tisíc Kč, ale žádnou spodní.

V řadě dětských domovů jsou starší děti před odchodem připravovány na odchod. Jakou s tím máš zkušenost?

Žádnou. Nikdo mi nijak nepomáhal. Pomáhala mi jenom jedna bývalá vychovatelka, která se mnou chodila po úřadech, a hlavně pak moje kamarádka, u které jsem bydlela.

Čeho jsi se při odchodu nejvíc bála?

Jak to všechno bude. U kámošky jsem nemohla bydlet navěky. Bála jsem se hlavně toho, kde budu bydlet potom. Nevěděla jsem, jak dlouho mě u sebe nechá. A taky jsem se bála toho, ze mě bude ředitelka dál prudit.

Jak jsi to po odchodu jako studentka finančně zvládala?

Zařídila jsem si dávky na sociálce. Posuzovali mě společné s kámoškou. Ale o dávky jsem si žádala už dřív. Když jsme byly v děcáku na cvičném bytě, tak jsme si o dávky musely požádat, protože jsme si tam musely samy platit nájem.

Nájem za pobyt ve cvičném bytě, který je součástí objektu dětského domova, ve kterém jsi vyrůstala a měla bys tam mít vše hrazené, jsi platila ze sociálních dávek?

Ano, musely jsme si požádat o dávky, abychom ředitelce zaplatit nájem. Mám doma dokonce ještě nějaká potvrzení o zaplacení nájmu.

Jak jsi se po odchodu z dětského domova cítila?

Docela to šlo. Měla jsem klid, nikdo mě neprudil, nikdo mě nechodil kontrolovat ráno. Osaměle jsem se taky necítila, protože jsem mela spolubydlící a přítele. Taky jsem se vídala s kamarády z dětského domova.

Kdo ti teď pomáhá v životě?

Můj přítel prakticky všechno platí, a i o naší malou dceru se stará. Není si na co stěžovat.

Ty se s tímhle přítelem znáš už delší dobu? Chodila jsi s ním už když jsi byla v děcáku?

S ním jsem chodila ještě v době, než jsem se dostala na cvičný byt. Jeho dokonce pouštěly za mnou na byt na návštěvy. Když jsem byla v děcáku, tak ho pouštěly i tam, ale třeba jen do obývacího pokoje, aby u toho byla i vychovatelka.

Chodila jsi během pobytu v dětském domově na praxe nebo brigády?

Ano, ale na nich jsem si toho moc nevydělala. Většinou něco kolem sedmi stovek. Za ně jsem si kupovala různý věci včetně jídla, protože na oběd jsem podle tabulek od děcáku dostávala 25 korun, takže se s tím moc nedalo vyjít.

Docházelo k nějakým kontrolám i toho, za co jsi utratila peníze z brigád?

Ne, to nám nikomu nedělaly.

Zvládala jsi po odchodu školu, kterou jsi neměla dokončenou?

Zvládala, ale pak jsem měla nějaká N-ka (zameškané hodiny), takže mě nevzali ke zkouškám. Učitelka mi řekla, že od září budu muset jít na zkoušky znova, jenže tou dobou už jsem byla těhotná, takže bych na ně nemohla jít.

Myslíš, že kdybys stále byla v dětském domově, tak by to dopadlo jinak?

Nevím, nedokážu si to představit.

Jaké životni cíle z dětství se ti po odchodu podařilo naplnit?

Hlavně mám svůj byt a taky dítě. To sice nebylo plánované, ale jsem ráda, že ho mám. Žádné jiné plány jsem v děcáku neměla, jen později jsem se hlavně chtěla osamostatnit.