banner-martina-151.jpg
Zdroj fotografie: www.morguefile.com
Úvod > Tvůj hlas > Rozhovory > Martina

Martina

Čtrnáct let žila v dětském domově a stále tam je vedená.
Řekla si, že chce pomáhat druhým a hlavně zvířatům.
Dnes studuje druhým rokem Veterinární univerzitu.
Jde si za svým cílem.

Do DD ses dostala v osmi letech, v té době jsi chodila do druhé třídy. Pamatuješ si na dobu, když jste byli ještě doma?

Měla jsem normálně oba rodiče. Táta byl voják z povolání a máma dělala v bistru.

Ještě předtím, než nás vzali do DD, jsme asi půl roku bydleli na Slovensku, odkud má matka pochází. Tam se také narodil můj nejstarší bratr.

Na Slovensku jsme ani nechodili do školy. Po tom, co naši sehnali peníze na cestu zpátky do ČR, bylo jediným řešením naše umístění do dětského domova. Pořádně ani nevím, kolik dětí moji rodiče dohromady měli, některé totiž dali k adopci. Na což se ale dívám pozitivně a beru to tak, že pomohli nějakému páru, který své vlastní děti mít nemohl

Jeli jsme 400 km za novým začátkem

ZÚsteckého kraje na Slovensko, proč zrovna tam?

Moje máma měla nápad, že by nám pomohla její rodina na Slovensku, kde má 7 sourozenců. Bohužel každý měl sám své starosti, a tak se to nepovedlo.

Chodila za vámi sociálka nebo docházeli jste do nějaké poradny? Snažil se vaší rodině někdo pomoci?

Rodiče to nechtěli s nikým, kdo není z rodiny, řešit. Sociálka za námi nedocházela, nebylo proč. Nikdo nás nebil ani nám jinak neubližoval.

Oba tví rodiče pracovali. Jak to, že neměli peníze na uživení tří dětí?

V té době přišla změna v tom, že tátovi bylo přikázáno, že buď půjde na VŠ, aby měl vysokoškolský titul, nebo ho degradují. No, a jelikož si nemohl jako živitel rodiny dovolit studovat, tak ho degradovali. A to už nám peníze nevystačily. No a do toho nám ještě umřela babička (matčina matka), která s námi bydlela. Takže ty náležitosti okolo toho byly celkem finančně náročné…

Můj táta v čele roty

Můj táta byl nadporučík a se staral o výcvik vojáků. Také byli povoláváni k bouračkám, kde pomáhal vysekávat lidi z aut. Jeho práce nebyla jednoduchá.

I přesto všechno, dokázala bys říct, zda ti něco doma chybělo?

Chybělo nám jídlo a další základní věci, na které prostě nebyly peníze. Prostě jsme na to neměli. Umístění do domova bylo na žádost rodičů, chtěli pro nás to nejlepší. Tohle beru jako těžké, ale správné rozhodnutí.

Jezdili za vámi rodiče?

Ano jezdili, co nejčastěji to šlo. Táta dokonce pomáhal spravovat kola i pro ostatní děti. Například mí rodiče pokaždé donesli na narozeniny dárky. Prostě se o nás starali i dál, jen s tím rozdílem, že jsme bydleli v domově.

Bydleli jsme i vautě

Jak vzpomínáš na pobyt na Slovensku?

Pobývali jsme u sourozenců mé matky. Nakonec se to tak vyhrotilo, že jsme pár dní na Slovensku bydleli v autě. Vzpomínám si, že se naši rodiče snažili sehnat peníze, abychom se mohli dostat zpátky do ČR, kde nás chtěli dát do DD. Neměli jsme ani na rohlík.

My jsme tam opravdu jeli s tím, že začneme nové životy. Dokonce jsme měli i vozík se všemi osobními věcmi, které tam ale zůstaly. Takže třeba nemám ani fotku, kde jsem byla miminko a žádné jiné fotky.

Na Slovensku jste žili půl roku. Vaše rodiče našetřili peníze a přijeli jste zpět do ČR.

Přesně, pak jsme se vrátili. Máma s tátou šli na sociální odbor a v mých 8 letech následovalo okamžité umístění do DD v Přerově.

Mluvili s tebou rodiče o tom, že jdou na úřad a co s vámi bude dál?

Ano mluvili, už jsme přece jenom byli dost velcí, na to abychom to chápali. A brali jsme to, jako zlepšení naší situace. A taky že bylo! Následující roky v DD byly krásné, opravdu pěkně prožití dětství.

DD pro nás byla změna k lepšímu

Bylo umístění domluvené, a jak probíhal odjezd do DD?

Vlastně hned druhý den, co to byly naši rodiče oznámit. Ráno jsme šli i s rodiči a sociální pracovnicí do domova. Tam nás rodiče nechali. Ani nevím, kam pak šli oni sami. Byla to celkem velká změna, pravidelné jídlo, nové oblečení, atd.

Na co vzpomínáš nejraději z domova?

Pěkných vzpomínek mám spoustu. Jak říkám: rekreace, kde jsem se naučila lyžovat; noční hraní na schovávanou na zahradě i se staršími dětmi; společné „trpění hlady“, kdy jsme ještě neměli nárok na druhou večeři. První pusy, prostě normálně pěkné dětství s tím rozdílem, že jsem měla víc sourozenců.

Po letech v DD jsme se mohli vrátit zpět domů

Jaké to pro tebe bylo?

Super, spousta dětí nám to závidělo, ale nepřestali jsme se stýkat s tou naší partičkou. Bydleli jsme kousek od domova. Než jsme mohli jít bydlet k rodičům, tak jsme k nim chodili asi půl roku na víkendy a prázdniny. Celé to definitivní přestěhování se táhlo asi půl roku kvůli soudům. Nebylo to ani nijak emočně náročné, byl to postupný přechod a moc věcí se tím ani nezměnilo. Kamarádi zůstali stejní, jen jsme prostě už zase bydleli s rodiči, o které jsme vlastně nikdy nepřišli, protože nás často navštěvovali. Dva kamarádi z domova k nám dokonce chodili na obědy. Tak trochu patřili i k nám do rodiny, táta si je moc oblíbil. Tehdy táta pracoval jako řidič kamionu, takže jsme mohli často jezdit i s ním, což bylo úžasné, protože jsem projela prakticky celou Evropu. Poprvé sem s ním viděla moře!

Utekly další dva roky, než tátův zaměstnavatel zkrachoval a tátovi nevyplatil plat za několik měsíců.

Potom nás zase dali do DD. Rodiče potom odjeli z města, prý za prací a už jsme se nenavštěvovali tak často.

Studujte, co to jen jde, protože v domově na to máte čas a podmínky

Na gymnázium jsi chtěla jít sama od sebe nebo ti to poradila učitelka ve škole?

Ne, já jsem sama chtěla. Základka mě nějak nebavila a věděla jsem, že na to mám.

Ještě přežít tu vysokou a budu na sebe pyšná!

Kde jsi získávala informace?

Informace jsem hledala hodně na internetu, ale spíš jsem vše řešila s mojí třídní profesorkou, která byla skvělá. Představu jsem měla. Poslala jsem tři přihlášky. Jedna z nich byla na „veterinu“, se kterou jsem moc nepočítala. Říkala jsem si, že je to jediná veterinární škola v ČR a hlásí se na ni dost lidí. A osud tomu chtěl a dostala jsem se na ni! Snad budu mít titul MVDr.

V devatenácti jsi už byla rok plnoletá a podepisovala jsi smlouvu o dobrovolném pobytu v DD. Jaké to je vědět, že jsi stále klientka dětského domova a přitom studovat v jiném městě? Dojíždíš každý víkend nebo jednou za měsíc dokládáš účty?

Po podpisu té smlouvy jsem si uvědomila trošku víc zodpovědnosti.

Momentálně to mám tak, že mi domov dává finance na jídlo, na které nemusím dokládat paragony. Do domova dojíždím tak jednou za měsíc. Jak já říkám, je to takové vrácení se do dětství, připomenutí si, co všechno jsem zažila. Moje nynější starosti se školou jsou vlastně nic, oproti těm dřívějším. Do domova jezdím načerpat energii, vždycky jen na pár dní. Můj život už je někde jinde a vidím taky, jak se život v dětském domově strašně změnil. Mění se děti i vychovatelé. Pro mě je dost těžké nabourat jim ten jejich stereotyp, když se oni snaží vychovat mladší generace.

Martino, a jaké máš vyhlídky do budoucna?

Budoucnost? Je celkem daleko, ale jestli se mi podaří dokončit tuto školu, tak se budu po zbytek života věnovat zvířatům. Léčit je a bojovat proti jejich týrání.

Chtěla bych poděkovat nadaci Terezy Maxové, která mi poskytuje finance, jak na bydlení, tak na učebnice a mnoho dalších věcí spojených se studiem mé vysoké školy. Vím, že pro děti z dětských domovů, je celkem těžké prorazit, ale jestli máte svůj sen, jděte si za ním, jak nejlépe umíte. Při rozhodování, na kterou školu jít, nedělejte unáhlená rozhodnutí. Nechte si klidně i poradit a zkuste si sami sebe představit za 10 let. Podle toho se rozhodněte. Studujte, co to jen jde, protože v domově na to máte čas a podmínky. Nemusí jít nutně o vysoké školy, ale třeba i o učiliště. A to nejdůležitější na konec: Užijte si své dospívání! Přeji Vám, aby se vám vaše sny splnily.

Věřím, že školu zdárně dokončíš. Máš můj respekt!

Autorka rozhovoru: Alex Chludilová