Adamovo odcházení

Co je pro úspěšný odchod z dětského domova důležité?

Osobně přemýšlím nad tím, jak je důležité děcka připravovat, aby obstáli na trhu práce a věděli co je tam čeká. Aby věděli, že se mohou pracovně uplatnit a díky tomu získat bydlení a že tyhle dvě věci spolu mohou dost souviset.

Mluvíš z vlastní zkušenosti?

Nejen to, i mezi neziskovými organizacemi je trend podporovat ve vzdělávání vysokoškoláky, středoškoláky. 

To ale není nový trend. Nadace T. Maxové již řadu let podporuje vzdělávání dětí z dětských domovů, nebo ne?

Mám pocit, že její činnost v této oblasti byla utlumena. Teď jejich podpora spíše plyne do programu New Job New Life, který jim umožní získat pracovní zkušenosti, případně zaměstnání. To mi přijde smysluplný, protože děcka, která měla podporu od Nadace dřív, se dnes často vrací po nějaké špatné životní zkušenosti a hledají pomoc.

Nějaká podpora vzdělávání tu samozřejmě byla i dřív, jak pro vysokoškoláky, tak pro středoškoláky, ale nikdo stále moc neví, jak to má fungovat. Sami ředitelé, vychovatelé v dětských domovech neví, jak nabízenou podporu vnímat. Na samotné vzdělávání se vůbec nehledí. Bere se to tak, že buď je nějaké dítě šikovné a samostatné, anebo ne. Většinu děcek z děcáků přitom ale stačí pozvat na akce, které mají smysl, například festival Out of Home, při nichž děcka jedou na skutečná místa, kde si můžou něco zkusit skutečná povolání. Nejedná se pouze o nějaké simulované víkendovky.

Podle mě je důležité, aby poznaly něco mimo jejich obor. Nemám rád ten mainstreamový oborový styl v děcácích, kdy je někdo jasný kuchař atp. Out of Home ukazuje, že když si děcka vyzkoušej práce v různých firmách, tak jim to jde. Některé firmy některé z nich dokonce zaměstnaly. Když slyším příběhy dětí, které se zapojily do New Job New Life… třeba ten, jak jedna holčina, co studovala kuchařinu, vyzkoušela práci v právnické firmě a šlo jí to skvěle… Samozřejmě to není o tom, že by každé děcko mělo skončit v právnické firmě, ale ten pocit, že mají na víc, by měl vycházet z nich.

Ukazují ústavy dětem všechny možnosti ve vzdělávání?

Já si myslím, že je to hlavně z toho strachu vyloženě vyjet z kolejí. Většinou je v děcáku vyjetá kolej ve smyslu, že dítě půjde na učňák. Vychovatelé podle mě ještě stále nepřepnuli na to, že obor a už nic jiného. Takže to podle mě těm dečkám možná předávají. Ale já tvrdím, že ne každý má skončit na vysoké škole, a ne každý má šanci získat maturitu. Myslím si ale, že může proběhnout spousta skvělých projektů, aby si ty děcka vyzkoušely nejrůznější pracovní pozice a reálné situace.

Třeba dneska když mají obor, tak i tak už musí být nějaká kombinace oborů, protože i ty nároky zaměstnavatelů jsou takový.

Spousta z nich hledá místo, kde by se mohli uchytit. I u nás platí takové nepsané pravidlo “však život vás naučí” a ona je to vlastně pravda. Některá děcka, která vyšla s neukončenými obory, získala nejrůznější práce.

Na malých obcích, kde se často ústavy nachází a kde část dětí zůstává, ale často není dost pracovních příležitostí…

Ti lidé jsou na svých oborech, kterých se drží, na který mají, to chápu, ale pak skončí někde na ulici a v tomhle já nevidím řešení. Vzdělávání není o tom oboru, ale o tom, že po tom, co vypadneš, máš možnost dělat tohle, tohle a tohle. A že v případě nouze budeš vědět, co máš dělat.

Není problémem mimo také skutečnost, že se osamostatňují brzy?

Samozřejmě, v rodinách to takhle nefunguje, že to dítě odejde v osmnácti. Není to dospělák, který by najednou měl žít sám. Obecně je to brzo. Já si myslím, že je to začátek věku, kdy člověk reálně začne řešit samostatný život. Ty děcka třeba už rok před odchodem z toho všeho mají oprávněný strach a začínají se bát toho, co přijde. A ve chvíli, kdy ten moment přijde, tak jim řeknou pouze „Na shledanou“.

Je to brzo, protože v tu dobu by měla začít hlavní část přípravy na odchod, pokud ne dřív, minimálně v 17 letech. I v případě dětí, které jsou připravovány na odchod už od patnácti let, se představy míjí s realitou.

Víš, jak probíhají přípravy na odchod v ústavech, kde nepůsobí žádné neziskové organizace?

V některých ústavech se snaží vychovatelé mladé připravovat, ale často to vypadá tak, že ty jejich plány příprav jsou dost vágní. A navíc ty děcka ani neví, na co se připravují. A myslím si, že neziskovky stále suplují povinnost děcáků. Ono to vlastně nevadí, když to tak je…

Podle tebe je to dobře?

Je to dobře, když jde vidět, že vůle k tomu připravovat děti na odchod, není. Ono je to smutný, ale oni radši (pozn. redaktora: dětské domovy) občas přijmou tu externí pomoc. A pro mě to asi není ani špatně, protože ty děcka potřebují vidět něco, co je mimo ten děcák. Ať prostě mají od brigád až po projekty všechno mimo děcák a ať jsou pravidelně mimo zdi, které je brzdí v přemýšlení. U nás se jeden kluk rozhodl být rozhodčím a díky tomu se dostal do úplně jiné party. Holčina od nás jezdí do vedlejší obce na brigády. V tomhle já vidím cestu. I díky těm externistům se mohou dostat mimo zdi a často je to jeden z těch největších přínosů pro ty děcka.

A nešlo by ty zdi ústavu nějak zprůchodnit, zbourat?

To je právě ono. Odchod znamená odstranění těch zdí. Pomoci může otevření se externistům.

Ty stále v ústavu jsi, ale studuješ mimo. Teď, když se vracíš, nebo když jsi tam ještě dojížděl, byly pro tebe pravidla ústavu nějak přizpůsobena? Byli ty pomyslné zdi ústavu pro tebe zprůchodněny?

Já jsem pochopil, že jak jsem začal jezdit mimo ten děcák, tak se ty zdi úplně zbořili v tom smyslu, že já jsem ještě v domově říkal, že jednou budu mít hotel, budu hoteliér a budu v televizi na nově a budu dobrý, ale v domově nebyl nikdo, kdo by mi řekl, jo, ty můžeš, ty to můžeš dokázat. A to největší, čím se zbořila ta zeď i pro mě, bylo, když mi někdo řekl „Jo, ty můžeš.“ A jak jsem začal dojíždět do jiného prostředí (školy), tak jsem zjistil, co všechno můžu dělat. Tady si můžu vzít hudební nástroj, támhle můžu jet na tuhle akci. Domovu už jsem to nechtěl sdělovat, protože tam mi neustále říkali: „Hlavně se věnuj škole, nedělej nic navíc“. Tohle mě brzdilo a myslím, že to může brzdit řadu dalších šikovných děcek, který ani třeba nemusí vědět, co jim všechno může jít. Když jsou celý den v ústavu, celý den se jen nudí. A to je právě ono. Mělo by se vymyslet, a je to na tom vedení, jak to udělat, aby ty děcka měly příležitost zjistit, co je může bavit dělat.

Mělo by to tedy fungovat tak, že vychovatelé se děti ptají: nechceš jít támhle, nechceš zkusit tohle?

No, u nás to byl vždycky otevřený boj, když jsme s touhle otázkou přišli. Protože každý musel mít povinně jeden kroužek. Ale když si vybral kroužek jako třeba hokej, tak mu řekli „v žádném případě, na to nejsou peníze.“ A kdyby si někdo požádal o pomoc NTM, tak by to stejně skončilo rozhodnutím, že ten někdo nebude mít hokej, přestože je hokejový stadion hned vedle domova. V tom je ten problém, oni by měli odhalit karty a říct, co se reálně dá dělat. Možnosti se dají hledat, dají se posouvat. Jsou možnosti v rámci obce, ale i mimo obec, ty se ale nehledají. Nehledají možnost spolupráce v různých kruzích, v různých oblastech.

Můžeš uvést příklad?

Některý holky od nás najednou docházej pomáhat ke koním. Je to jenom o tom, někam přijít, říct, jestli by to šlo a děcka to buďto zaujme, nebo ne. Já prostě spoléhám na aktivitu, proaktivitu těch samotných ředitelů a těch vychovatelů. Děckám chybí, když se nedostanou ven.

Děti nejsou proaktivní proč?

Protože to neznají, neví že můžou. Je to vlastně škoda, ale na druhou stranu mají potenciál, obrovský potenciál. Každé děcko není univerzální, ty děcka v domově nejsou jako jeden vzor, každý vyniká v něčem jiném. Na tom by měly být plány rozvoje postavené. Dětí by se vychovatelé měli ptát na jejich zájmy, na to, co jim jde a co chtějí dělat.

Je v děcáku individuální práce vůbec možná?

Musí být.

V dětských domovech je vás na skupině ale šest až osm. Měl jsi pocit, že se vám vychovatelé dostatečně a individuálně věnovali?

To bych neřekl. Pozornost spíš dostávali problémový děcka a ty v uvozovkách dobrý děcka, co se chovali podle pravidel, tak těm většinou ta pozornost věnována u nás nebyla, protože to jsou ti, co není potřeba řešit. Oni v tom tak nějak plavou dobře a nic nepotřebují.

Jak jsi to vnímal, jak jsi se cítil? Vadilo ti to?

Tehdy se to v tom domově projevilo negativně, protože si někteří řekli, jo ten Adam jede do té školy, ale ne, že by řekli, heleď, jo, on se učí, když se budete učit, tak tam můžete taky a můžete se o něco snažit. Oni to brali negativně ty děcka. Říkali, jo ty si jedeš v neděli zase někam. Ta myšlenka podle mě byla, že si vlastně jezdím někam na tábor užívat. Když jsem přijížděl další ty víkendy do děcáku, tak jsem se pak o to víc sblížil s vychovateli, protože mě najednou začali vnímat jinak. Začali mě vnímat jako sobě rovného. Věděl jsem ku příkladu, že támhleta neziskovka dělá tohle a ty děcka z toho byly úplně vedle, že já kopu za děcák v Praze. Takže to bylo takový, že i ti vychovatelé se mnou mluvili jako se sobě rovným. A taky ale začali říkat věci typu, že tohle moje dcera neměla a ty to teď máš a tak podobně. Ale to je právě ono, že my děcka z děcáku máme šanci spoustu věcí dělat a mnohem líp, než jak to dělali ti vychovatelé a takhle by se s tím mělo pracovat.

Tu pozornost, která se mi nedostávala v děcáku, jsem hledal na škole. Já jsem chtěl dělat tolik věcí, který mě šli a který mě navíc bavily a pak jsem chtěl být ten akční. Škola se pro mě stala domovem. A není divu, člověk v ní strávil rok, ale těm lidem, tam jsem chtěl dokázat, že jsem dobrý, že mi to není lhostejné. V domově ta pozornost byla už taková automatická ve smyslu „jo, on je na té škole, jo, on tam studuje“. A dodnes neví spoustu věcí, co dělám, co jsem začal dělat, ale pozornost jsem pak nevyžadoval ani v tom domově, protože od té doby, co jsem na vysoké škole, tak mi je vychovatelka schopna říct třeba větu: „Tak co, konečně teplá večeře, co?“. To je přesně to, kvůli čemu jsem měl chuť na ní řvát, ale neudělal jsem to a řekl jsem „Jo, konečně teplá večeře.“ Ona vůbec nechápe, že já dnes studuju, pracuju, mám teplé večeře a jsem spokojený. Někteří vychovatelé to vůbec nechápou. A děti, které viděly můj byt a jak žiju, to samé chtějí taky. Takže zatímco ten Pavel, který byl u mě, ví, jak chce žít, tak ta vychovatelka mezitím říká „Tak co, konečně teplá večeře?“ V tom je ten rozdíl. My sami můžeme být obrovskými vzory pro další děcákovský děti, v těch domovech tohle ani neumí.