banner-s-podivem-93-99.jpg
Úvod > Tvůj hlas > Příběhy jiných > S podivem

Časem jsem si zvykl

Upřímně si už vše moc ani nepamatuji, ale přeci jen se s váma o něco málo podělím.
Nevím co to bylo za den, ale zas vím, že mi byly 4 roky. Byl jsem ve školce jako každý jiný den. No a školka končila a já jsem čekal na to, až si pro mě příjde maminka. Jenomže místo maminky přišly nějaké dvě cizí paní a já dostal strach. Tak jsem se schoval na záchod, ale to mi bylo houby platný. Nakonec mně přeci jen dostaly a autem odvážely do domova. Cestou jsem strašně moc brečel a volal že chci maminku. No a tak paní sociálka dělala, že vytáčí číslo maminky a dala mi jí k uchu. Telefon sice zvonil, ale maminka mi to nebrala a tak jsem si myslel, že už o mně nemá zájem. Proto jsem se už nebránil ničemu, co mně čekalo. Když jsme dorazili do domova, tak si nás přebírala teta Alena. Všechny děti byly někde mimo areál a tak jsem v domově byl jen já s bratrem a tetou. Teta nám ukázala náš pokoj a dala nám nějaké hračky na hraní. Přesto jsem si dlouho nemohl zvyknout a také mně netěšila ta náhlá změna prostředí. Ale časem jsem si zvykl a už je vše celku v pohodě.

Fanda

Co mi (ne)dal dětský domov?

V dětským domově jsem byla 8 let. Snažím se na to nemyslet...ale zároveň na to nemůžu přestat myslet. Je to pro mě citlivá a celkem i smutná téma. Jestli budu mluvit za sebe, dětský domov mi toho moc nedal, ačkoliv mi dal teplo, jídlo a skoro vše, co jsem si přála k Vánocům...ale tak to nemělo být! Dětský domov by měl být chudý a dávat dětem jen to, co si samy můžou v budoucnosti dovolit. Člověk si zvykne na to, co dostáva...Dětský domov by ale hlavně měl děti připravit na život, ukázat co je venku, za dveřmi. Pár mých známych to po skončení služby v dětském domově nezvládlo (možná patřím mezi ně). Dětský domov by nás měl spoustu naučit, hlavně jak si pořádně dojít na sociálku a jiné úřady, ale neudělal tak. Myslím, že je to chyba! Naštěstí já jsem se s tím nemusela potýkat, v 16 letech jsem potkala ANDĚLA, který si mě postupem času vzal k sobě i k dalším andělům. I když mám maminku, kterou mám moc ráda, anděl je jen jeden!  A co jsou mé záliby? Psaní, dobrý kolektiv lidí, hraní divadla (hraju už více než 8 let), spěv a plavaní, muzika a pomáhání druhým, slabším nežli jsem já! Pomáhám v organizaci Jako doma-Ženám bez domova.

Aranka

Mít patnáct není vůbec jednoduché

U nás v domově funguje taková věc, že když je někomu patnáct, tak ho pošlou do děcáku se školou v jiném městě i přesto, že se mu tam do té školy a jinýho děcáku nechce. Pro mě je to o to horší, že mám dva mladší sourozence, které tu teď budu muset nechat sám, protože už mi bylo patnáct a za pár měsíců mě to čeká. Na jednu stranu sem rád, že konečně uvidím svého staršího bráchu, kterej tam v tom děcáku se školou je už několik let. Na druhou stranu ale nechci nechávat svoje mladší sourozence samotný.

Libor

Domácí atmosféra

Komunity se u nás jmenovaly Mluvící klub. Paní ředitelka vždy říkala, posedíme, popovídáme. Ale na sezení mluvila jen ona. My děti jsme nemohly chodit po domově v botech, musely jsme mít pantofle. Když jsme šláply botama jenom na schůdeček, už byl průšvih. Ale ředitelka do klubovny přišla v botech, hodila si nožku přes nožku. Dvě hodiny mluvila a mluvila. Řekla, jak to všechno bude. Jednoho kluka, bylo mu asi 7 let, to nebavilo. Klimbal, pak začal luskat prsty. Ředitelka ho vyhodila. Ředitelka si na klub s sebou přinesla kafíčko a dortík. Koukám, jak to zdlábla, a tak jsem se jí zeptal: „Paní ředitelko, vy se ani nerozdělíte?". Ona mi pak v soukromí vysvětlila, že dortík a kafe si na klub nosí proto, aby navodila domácí atmosféru. Byl jsem opravdu unešen z toho, jak to dělala.

Michal

Co je horší, nemít zub, nebo nosit fakt hrozné brýle?

Můj brácha byl také v děcáku. Při fotbalu si vyrazil přední zub. Jeho náhrada stála 1200 Kč. Ředitelka domova mu to odmítla zaplatit s tím, že náhrada vyraženého zubu není povinné zdravotní ošetření. Nijak nebrala to, že se ostatní děti bráchovi ve škole smějou, jednak že je z děcáku a ještě, že je bez zubu. Naštěstí už jsem si něco vydělával, tak jsem mu zub zaplatil, ale bylo to pro mě opravdu hodně peněz. Bylo u nás taky běžné, že děti, které potřebovaly brýle, dostaly ty úplně nejlevnější. Obzvláště pro holky v pubertě bylo strašný nosit fakt nemoderní brýle. Hodně se styděly. Jedné holce, když prosila o lepší brýle, že se jí budou ve škole smát, vychovatelka řekla: „Chceš lepší brýle, zavolej si domů, ať ti je zaplatí.” Zdálo se mi to dost krutý.

Luboš

1 2 >