Do děcáku jsem se dostala v desíti. Taťka pil a hrál automaty. Máma nezvládala skoro nic a furt mi nadávala. Se ségrou jsme byly někdy i o hladu, protože táta většinou šel s výplatou rovnou do hospody. Pak si toho všimli ve škole, ptali se mě, proč jsem špinavá a jestli mě doma rodiče nebijí. Po nějaké době k nám začala chodit taková paní, máma jí říkala sociálka. Jednou si s sebou vzala dva pány, kteří mě odvezli do dětského domova. O mladší sestru se naštěstí mohla aspoň starat babička. Matka se z toho všeho zhroutila a táta odešel. Postupně se dávala dohromady, třeba ze začátku za mnou vůbec nejezdila, ale pak se to zlepšilo, já začala jezdit postupně mimo domov k mámě a babičce. Paní sociálka jezdila k babičce a mámě mnohem častěji, než když jsem byla ještě doma. Moc jim pomáhala. Až jednou mi volala máma do domova a moc brečela. Dostala jsem strach, co se jí stalo, ale ona mi řekla: „Zítra si pro tebe, dceruško, přijedu a pojedeme domů.“ Na tuhle větu nikdy nezapomenu a taky na tu noc, kterou jsem celou nespala. Po třech letech v děcáku jsem zase jela domů. Moc jsem se těšila. Máma si našla nového přítele. A já jsem ráda, že jsem doma.
Karolína
Hodně pozitivně mě ovlivnili zaměstnanci mého dřívějšího domova, a to tím, že mě donutili využít příležitosti studia na prestižním gymnáziu. Bál jsem se a chtěl se šance vzdát, díky dětskému domovu jsem se však odhodlal zkusit něco nového; a nelituji toho, ba naopak! Díky úspěšně vykonaným maturitním zkouškám mám za sebou středoškolské vzdělání, studuji vysokou školu a mířím za svým snem stát se novinářem.
František