banner-natalia-mikulova-288.jpg
Autor: Martin Kabát
Úvod > O nás > Členové skupiny > Natália Mikulová

KOORDINÁTORKA SOUTĚŽÍ

 

Studentka marketingové komunikace žijící v Dětském domově Kroměříž již 11 rokem se svými třemi sourozenci. Pracuje v neziskové organizaci Nadání a Dovednosti, o.p.s.. Ve Vteřině poté má na starosti koordinaci soutěží.

Jmenuji se Natália Mikulová. Narodila jsem se na Slovensku se svou starší sestrou Denisou, kde jsme žili s rodiči jen krátkou dobu. Časem mezi otcem a matkou vznikaly konflikty, které vedly až k rozvodu. Po dvou letech manželství se matka s námi odstěhovala zpět do Hodonína ke své matce. Čas plynul a matka s otcem se občas setkávali i přesto, že se k ní nechoval nikdy hezky. Dvě setkání a další dva sourozenci, Kristýna a Matěj. Později jsme se přestěhovali do pronájmu, abychom měli větší soukromí. Bylo to finančně náročné a vzhledem k tomu, že matka nepracovala, neměli jsme občas peníze ani na jídlo. Naše teta vše nenápadně sledovala a v těžkých situacích nám pomohla, i když se s matkou neměly rády. Veškerý čas jsme trávily na ulici s ostatními dětmi. Neučili jsme se, nenavštěvovali jsme se zájmovým kroužkům.

Situace se zhoršovala. Matka psychicky onemocněla. Nepamatuji si kdy přesně, ale moc dobře si pamatuji tu ostudu, kterou nám způsobila ve škole, na sídlišti, před kamarády. Styděla jsem se. Otec za námi přijel jednou za rok, koupil nám oblečení a zas za rok nashledanou.

Okolí si všimlo, že chování naší matky není normální. Začaly k nám chodit sociální pracovnice, kterým matka nikdy neotevřela. Stěžovali jsme si i tetě a ta se rozhodla, že to tak nenechá.

Byla jsem na škole v přírodě, malovala si u stolu, zvedla hlavu a najednou se tam objevili všichni moji sourozenci s nějakou paní. Myslela jsem si, že přijeli na návštěvu do doby, než mi ta paní hezky řekla, ať si sbalím věci, protože pojedeme za jinými dětmi.

Kroměříž-nový začátek. Přestala jsem cítit strach, že nám matka udělá ostudu před novými kamarády do doby, než ji hospitalizovali na psychiatrické léčebně v Kroměříži. Na tohle období si pamatuji moc dobře. Hlásila jsem se na střední školu, potřebovala jsem klid na učení, ale vzhledem k tomu, že nás matka navštěvovala téměř každý den, klid jsem neměla. Nemohla jsem se soustředit, začala jsem se opět bát. Netrvalo dlouho, prášky zabraly a matka se naštěstí vrátila zpět do Hodonína. Hlásila jsem se na tři nejlepší školy v Kroměříži a z každé mi přišel dopis „PŘIJATA“. Když jsem držela v ruce maturitní vysvědčení, pochopila jsem, že jde i to, co se pro mě zdálo dříve nemožné. Rozhodla jsem se proto pokračovat a podala jsem přihlášku na Vysokou školu finanční a správní v Praze.

A jak se mám teď? Miluju svůj život! Mám sourozence, se kterými mám krásný vztah a vím, že tady pro sebe budeme vždy. Starší sestra studuje na vysoké škole v Brně, mladší se dostala na stejné gymnázium jako já a chce za mnou do Prahy. Bratr Matěj se hlásí na střední školu a profesionálně se věnuje latinskoamerickým tancům. Jsem na ně pyšná! Kamarádství, které jsem si vybudovala v Kroměříži, stále funguje. Skvěle! Vídáme se méně, ale o to víc si toho vážíme.

Jsem si vědoma, že za tím, co teď dělám, jaká jsem, co mám, můžou i ti skvělí okolo. Základ je chtít, ale krásné je, když ti spoustu lidí, organizací na té cestě za svým cílem pomůže. Nevím, jestli je to štěstí nebo odměna, ale mně se tohle děje. Z vlastní zkušenosti vím, že to má smysl, vážím si toho a součástí mého života se stalo tu pomoc oplácet. I proto jsem členkou Vteřiny poté.

Napiš mi: natalia.mikulova@vterinapote.cz

Tvůj hlas