banner-gracian-svacina-7.jpg
Autor fotografie: Marek Novotný
Úvod > O nás > Členové skupiny > Gracián Svačina

ZAHRANIČNÍ ZPRAVODAJ


Žil 12 let v Dětském domově Jemnice. Vystudoval sociální a mediální komunikaci. Ve Vteřině poté má na starosti přinášení zahraničních pohledů péče o dítě.

Jmenuji se Gracián. Do svých deseti let jsem společně se svými bratry vyrůstalu svých rodičů v Nové Říši. V malé vesnici se nic neutají, a tak všichni věděli, že jsme trochu jiná rodina než ostatní. Otec pracoval v JZD a mamka jako švadlena v nedalekém městě, do teď nic zvláštního. Nicméně na základní škole jsem byl známá firma hloupého (propadl jsem ve druhé třídě z českého jazyka), špinavého (starší obnošené oblečení a ušmudlaný) a problematického chlapce (byl jsem drzý a neurvalý). Ve škole mi to dávali sežrat nejen učitelé, ale občas i spolužáci.

Den, kdy si pro nás přijelo červené a policejní auto, se zapomenout nedá. Vystoupila sociální pracovnice a dva svalnatí chlapi. Ti mě a bráchy pochytali jak králíky a odvezli do dětského domova. Stáli jsme v „Přijímací místnosti“ a můj brácha, který tehdy chodil do školky, brečel. Paní vychovatelka nás zavedla do koupelny a všechny nás osprchovala a umyla. Bylo to ponižující, moje zlost se jen násobila.

V září jsem měl nastoupit do zvláštní školy (dnes praktická škola). Shodou šťastných náhod se ale všechno nestihlo vyřídit a já měl první měsíc chodit do základky. Paní třídní učitelka za mnou jednou přišla a vysvětlila mi, že pokud chci něco změnit, teď je ta pravá chvíle a řekla jednu pro mě neuvěřitelnou větu: „Já ti věřím!“

Dnes už ani nevím, kde se ve mně vzala taková touha po tom se učit a předčit očekávání vychovatelek a paní ředitelky dětského domova, které mě měly zařazeného ve zvláštní škole. Nicméně jsem se začal učit. Hodně. Místo očekávaných pětek jsem najednou začal nosit trojky a občas i jedničky. Velkou míru v mé motivaci hráli i moji bráchové, kterým jsem chtěl být vzorem a náhradním tátou (což občas znamenalo pár ran do držky od starších kluků. Někdy se zastání svých bráchů prostě trestá). Konečné rozhodnutí psychologa znělo: „Základní školu zvládne.“

Nevím proč, ale vychovatelé tomu moc nevěřili, a proto jsem těch „posudků“ absolvoval několik i v budoucnu. Základní školu jsem končil s vyznamenáním. Po úspěšném absolvování střední školy jsem začal studovat Vysokou školu v Praze. Moje touha měnit zaběhnuté mechanismy v domově a neustálý stereotypní přístup k dětem mě často dováděly do ředitelny. První návštěvy a argumenty paní ředitelky mě zprvu doháněly k slzám. Další návštěvy mě doháněly ke zpocenému čelu a postupně mě paradoxně paní ředitelka vyučila v oboru argumentace a propos není lepšího experta na zákon o ústavní výchově nežli mě.

Zlom přišel v době, kdy paní ředitelka nechala nainstalovat do domova kamery, které zachycovaly pohyb polonahých dětí po chodbě nebo jak si povídáme, jak si hrajeme apod. Moje tehdy dost amatérská stížnost u Úřadu veřejného ochránce práv vyšla. Kamery byly do jednoho týdne pryč. Pro kluky a holky z domova vítězství. Od té chvíle se ale hledáček paní ředitelky na mě začal až nebezpečně zaostřovat. To co ostatním prošlo, pro mě znamenalo hranu přeřazení do výchovného zařízení. Svoje postoje a často i provokativní názory jsem měl furt a z dnešního pohledu jsem naivně nečekal žádnou podpásovku. Ta ale přišla. V září 2012 paní ředitelka píše v dopise: „Ahoj Graciáne. Už v domově s námi nebudeš. Sbal se a odejdi.“ A tak jsem se sbalil, koupil dětem polárkový dort a tatranky, rozloučil se a odešel.

Studuji a pracuji dál jen s jednou změnou. Občas chodím k soudu, protože jsem dětský domov zažaloval, věřím, že doba, kdy se trestalo za jiný názor a pohled, už dávno skončila. Vychovatelky mi často říkaly: „Graciánku, raději drž hubu a krok.“ To jsem ale nikdy nedělal a dělat nebudu a moc bych si přál, aby to nedělaly ani ostatní děti v dětských domovech, proto cítím potřebu existence Vteřiny poté, která ví, o čem mluví a může dětem říct podobně důležité informace jako mě před lety paní učitelka: „Já ti věřím.“

Tvůj hlas