banner-mg8551-355.jpg
Úvod > Novinky > Ústavní výchova v českých médiích
Novinky

Ústavní výchova v českých médiích

09. 03. 2017

O dětských domovech se píše spíše pozitivně, zatímco o výchovných ústavech spíše negativně. Novináři píší především o dětech v ústavních zařízeních, ale bez nich. Vteřina poté a její členové tuto praxi pomalu mění. I tyto závěry přinesl výzkum, který si v minulém roce nechal zpracovat Národní ústav pro vzdělávání. Zde Vám přinášíme jeho nejzajímavější části.

V jakých médiích se o ústavních zařízeních psalo?

Analýza proběhla na vzorku 396 článků z českých médií. Základním zdrojem byly vybrané články z monitoringu tisku, který si nechává Národní ústav pro vzdělávání zpracovávat agenturou Newton Media. Doplňující výběr dalších článků byl proveden z databáze Anopress a týkal se specificky ústavní péče.

V regionálních mutacích Deníku vyšlo celkem 187 analyzovaných článků, což tvoří 48 % vzorku. Druhým nejčastěji zastoupeným médiem byla Mladá fronta DNES, především regionální přílohy s 59 články. Následovaly veřejnoprávní Česká televize s 23 články a deník Právo s 22 články.

Pro články v regionálních médiích bylo charakteristické to, že se zabývaly spíše situacemi souvisejícími se životem konkrétních zařízení a už méně obecnými tématy týkajícími se ústavní výchovy jako takové. Jednalo se o obecně informativní články, v případě regionálních médií šlo nejčastěji o popis konkrétního zařízení.

O jakých zařízeních se psalo nejvíce?

Z hlediska typů zařízení ústavní péče vyskytujících se ve vybraném vzorku převažují články o dětských domovech (182 článků) a výchovných ústavech (166). O výchovných ústavech se navzdory tomu, že jich v České republice bylo v roce 2015 pouze 29, píše poměrně hodně. Dětských domovů bylo v roce 2015 v provozu 145 a počet článků o nich je jen o málo větší. Středisek výchovné péče bylo v roce 2015 v evidenci MŠMT celkem 42, ale ve vzorku se o nich objevilo jen pár článků, přestože na ně výzkum v klíčových slovech cílil. Dá se předpokládat, že silně nadproporční zastoupení výchovných ústavů ve vzorku souvisí s mediálně vděčnými tématy násilí a dětí na útěku, která se v souvislosti s nimi objevují.

O kom se psalo nejvíce?

Nejvíce byli v textech jmenováni klienti či klientky zařízení ústavní výchovy (201 článků), dále ředitelé nebo ředitelky zařízení ústavní výchovy (149 článků), Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (68 článků) a pracovníci či pracovnice zaměstnaní v zařízeních ústavní výchovy na jiných pozicích, především vychovatelé a vychovatelky (51 článků). Ve více než 20 článcích se vyskytují další aktéři: policie (38 článků), politici a političky (28 článků), nevládní neziskové organizace (25 článků), občané a občanky měst, ve kterých jsou zmíněná zařízení ústavní výchovy (22 článků), a soukromé firmy (21 článků).

Ředitelé a ředitelky zařízení byli nejčastěji těmi, kdo byl ve článcích přímo citován. Naopak klienti a klientky zařízení se ve většině analyzovaných článků objevili pouze pasivně, píše se tedy o nich, ale není citován jejich pohled na věc. Takový způsob prezentace klientů a klientek zařízení ústavní výchovy může být problematický. Malý prostor, který dostávají hlasy klientů a klientek, může vytvářet dojem, že nejsou kompetentní k účasti na diskusi o podobě systému ústavní péče, resp. že s nimi veřejnost v této diskusi nepočítá.

Vyznění obsahu článků 

Vyznění článků o ústavní výchově v pozitivním či negativním smyslu se u jednotlivých typů zařízení liší, což lze dobře ilustrovat na článcích o dvou nejčastěji zmiňovaných typech zařízení – dětských domovech a výchovných ústavech. U obou je silně zastoupeno neutrální vyznění, to znamená, že pozitivní nebo negativní hledisko není v souvislosti s ústavní výchovou zřetelně přítomné.

Články s neutrálním vyzněním tvoří u dětských domovů 43 % procent, u výchovných ústavů 33 % procent vzorku. Často se jedná o krátké informativní články o dění v některém z těchto typů zařízení.

Pozitivně vyznívající články tvoří v případě dětských domovů přibližně 35 %, v případě výchovných ústavů je to jen 15 %. Negativně vyznívajících článků je ovšem v případě výchovných ústavů 50 %, zatímco v případě dětských domovů pouze 22 %.

Hlavní témata spojená s ústavní výchovou

Hlavním tématem obecně je popis fungování zařízení ústavní výchovy. Pozitivní vyznění se objevuje u článků, které mají charakter rozhovoru s některým z ředitelů či ředitelek, zaměstnanců či zaměstnankyň nebo klientů a klientek (např. rozhovor s ředitelem dětského domova v Jihlavských listech – Jihlavské listy, 29. 7. 2011, s. 12). Vyplývají z nich pozitivní důsledky pobytu v ústavní výchově pro děti, které mají poruchy chování nebo pocházejí z problematického prostředí. Příkladem je následující vyjádření:

„Dětské domovy jsou daleko podnětnějším prostředím než většina sociálně znevýhodněných rodin… Děti v mladším věku jsou vystaveny vlivům sociálně patologických jevů. Děti nejsou odebírány z rodiny kvůli chudobě – je to mozaika problémů a chudoba je následek."

Negativní vyznění je charakteristické pro články, jejichž tématem jsou různé sociálně patologické jevy nebo problémové chování, které se objevuje zejména u klientů a klientek výchovných ústavů. Do této kategorie patří bezpečnost jak pracovníků, tak klientů a klientek zařízení ústavní výchovy.

Dalším tématem, které je negativně prezentováno, je fungování některých zařízení. Kritika míří zejména na:

  • špatné fungování některých zařízení a jejich režim,
  • nedostatečnou přípravu klientů a klientek na život po opuštění ústavní výchovy.

Kritika fungování některých zařízení ústavní výchovy v médiích se týká jak neadekvátně přísného režimu některých zařízení, tak naopak režimu, který je příliš benevolentní. 

 

Témata spojená s konkrétními typy zařízení ústavní výchovy

Výchovné ústavy

Mediální obraz výchovných ústavů je do velké míry konstruován prostřednictvím velkých případů. Klíčovým motivem, který se objevuje v těchto tématech, je již zmíněná bezpečnost a to především bezpečnost zaměstnanců a obyvatel v okolí VÚ. Vedle obav o bezpečí lidí, kteří v těchto zařízeních pracují, se v menší míře objevuje i téma bezpečí klientů a klientek, kteří v zařízeních pobývají.

Dětské domovy

Na rozdíl od výchovných ústavů mají dětské domovy neutrální nebo kladný mediální obraz. Jejich kritika se objevuje především v souvislosti s tím, jak připravují své klienty a klientky na období po opuštění domova, nicméně ve srovnání s výchovnými ústavy je vedena méně odsuzujícím způsobem.

Do určité míry to souvisí také s faktem, že v případě dětských domovů dostávají alespoň nějaký prostor pro vyjádření jejich bývalí klienti a klientky. Jedná se především o ty mladé lidi, kteří se nějakým způsobem vymykají obvyklému lidovému obrazu klientů a klientek dětských domovů – jsou úspěšní a společensky angažovaní.Typicky se jedná o studenty či studentky vysokých škol. Rozhovory s nimi se věnují popisu jednotlivých situací v dětském domově, zážitkům klientů i celkovému fungování ústavní výchovy a náhradní péče z hlediska nastavení role dětských domovů a dalších institucí v rámci systému. Příkladem jsou rozhovory s členy neziskové organizace Vteřina poté, která se transformaci fungování dětských domovů věnuje. Hlas „běžného“ klienta či klientky dětských domovů zůstává v mediální reprezentaci dětských domovů a ústavní výchovy obecně jen marginální.

Diagnostické ústavy 

O diagnostických ústavech a dětských domovech se školou se píše jen minimálně. Pro oba typy zařízení a jejich mediální obraz jsou společná především dvě témata, která se vztahují k ústavní výchově obecně: 1. bezpečnost, 2. reforma ústavní výchovy jako takové.

V případě dětských domovů se školou je třeba poznamenat, že nízký výskyt mediálních textů o nich v případě sledovaného vzorku může být dán i tím, že v některých případech mohou být zaměněny za dětské domovy.

Články týkající se diagnostických ústavu se obvykle vztahují k negativním jevům souvisejícím například s již zmíněnou bezpečností v těchto zařízeních (např. pořad Partie na téma Bezpečnost na školách a ve výchovných ústavech, TV Prima, 26. 10. 2014, kde se výchovné a diagnostické ústavy řadily prakticky na stejnou úroveň).

Diagnostické ústavy čelí ze všech typů školských ústavů největší nejednoznačnosti, co se mediálního obrazu týká. Z kontextů, ve kterých jsou uváděny, je zřejmé, že novinářům není jasná jejich role a postavení v systému a jejich spíše negativní mediální obraz tak může padat na vrub například i záměnám diagnostických a výchovných ústavů.

Závěry

 

  • Mediální obraz různých typů zařízení ústavní výchovy se liší – spíše v pozitivním kontextu se píše o dětských domovech, spíše v negativním kontextu se pak píše o výchovných ústavech.
  • Osobami, které ve článcích nejčastěji vystupují, jsou klienti či klientky ústavní výchovy, ředitelé a ředitelky zařízení ústavní výchovy a pracovníci a pracovnice zařízení ústavní výchovy. Pro klienty či klientky ústavní výchovy je charakteristický spíše pasivní výskyt, tedy spíše se o nich mluví, než že by se vyjadřovali sami.
  • Problematiku ústavní péče nejčastěji pokrývají regionální média, která se zaměřují zejména na události týkající se konkrétních zařízení, ať už s pozitivním (např. příklady dobré praxe v integraci dětí ze zařízení do běžného života), nebo negativním ohlasem (např. útěk, napadení ve výchovném ústavu).
  • Jedním z důležitých témat je kritika fungování zařízení ústavní výchovy, v případě výchovných ústavů je to často aspekt bezpečnosti, v případě dětských domovů spíše rozvoj kompetencí jejich klientů a klientek, aby byli po odchodu ze zařízení schopni plně se zapojit do běžného života ve společnosti

Text a citace viz: Analýza mediálního obrazu ústavní výchovy za roky 2010-2015