Rozhovory s mladými lidmi, kteří mají zkušenost s dětským domovem pokračují

12. 03. 2014

Pavle, jak dlouho jsi z dětského domova a jak se teď máš?

Bude tomu rok a půl, co jsem odešel. V tomto Domě na půl cesty jsem již čtvrtý měsíc, a pokud půjde všechno jak má, rád bych pokračoval v startovacím bytě. Momentálně studuji Vyšší odbornou školu, kde bych po třech letech a získání titulu Dis. chtěl pokračovat na bakaláře. No, a kromě toho hrávám aktivně fotbal, takže když se to nekříží, tak mám 4x týdně zápas a 1-2x trénink.

Vypadá to, že se ti to slibně rozjíždí. Ale co předešlé měsíce, jak si vlastně vzpomínáš na svůj odchod z dětského domova?

Bylo to vlastně celé úplně zamotané a nebylo to vůbec jednoduché. Tenkrát, když jsem byl ještě v domově jsem studoval vysokou školu, na kterou jsem se ale vykašlal. Z toho důvodu následovalo vyhození z děcáku. Můžu říct, že 8 měsíců jsem byl v pochmurných podmínkách, než jsem se dostal do tohoto Domu na půl cesty.

Co bylo pro tebe nejtěžší v tom období?

Nevím, asi se srovnat. Když jsem jezdil na výšku, dostal jsem peníze na týden. Měl jsem jízdenku na měsíc a jídlo. Všechno, co jsem potřeboval. To co jsem si pořizoval sám, byly nadstandardy. Když člověk odejde, nemá vůbec nic. A pro mě bylo hrozně těžké zvyknout si na to, že si něco koupím a nemusím si schovávat paragony, abych si je nechal proplatit. Najednou jsem zjistil, že když jsem měl 2000,-, které jsem utratil, tak mi byly paragony k ničemu, protože jsem za ně už nikde nedostal peníze. Když je člověk v děcáku, je v pohodě. Pak mu dojde, že za měsíc najednou musí pryč a to se všechno začne sypat najednou. Je skutečně těžké za měsíc vymyslet, jak si ten život načrtnout. Nevěděl jsem, co mám dělat. Jestli jít do práce, nebo do školy…

A jak ses tedy rozhodl?

Šel jsem do jednoho Domu na půl cesty, tam jsem byl 4 dny. Vůbec mi nesedlo to prostředí, neznal jsem tam nikoho a hlavně, byli tam divní lidi. Nezapadl jsem tam, měl jsem problémy s jedním z nich, který mi vzal nějaké peníze. To byl impuls k tomu, abych se sebral a už tam nepřijel. Od té doby jsem po dobu 8 měsíců bydlel u svého známého, který mi pomohl. V tom čase jsem měl nějaké brigády. Bydlelo nás hodně lidí v malém bytě. Byly to těžké podmínky, hlavně na psychiku. Dá se říct, že jsem se tam necítil občas ani svéprávně. Neřešil jsem sice nájem nebo jídlo, ale nejhorší byl ten psychický tlak, nešlo to tam zvládat. Protože jsem byl pouze návštěva, musel jsem dodržovat a dělat všechno, co mi řekli. Vždy, když jsem mohl, jezdil jsem pryč. Vracel jsem se do města, kde byl dětský domov. Za známýma, kde jsem zaháněl špatný stavy.

Jezdil jsi i přímo do dětského domova?

I když jsem byl ve městě, kde je domov snad 50x, nikdy jsem se do něho už nešel podívat. Nerozešel jsem se s nimi v dobrym. Tenkrát jsem měl problémy s autoritou. Hrozně jsem rýpal do vedení ohledně všeho. Myslím si, že jsem byl jediný, který se snažil věci řešit nahlas. To přispělo k mému odchodu. Na druhé straně vím, že kdybych byl já ve vedení a do mě by šil nějaký svěřenec, taky bych ho chtěl odsud nějak dostat pryč. Abych měl klid.

Fungoval v tvém dětském domově systém, že by si s vámi tety a strejdové sedli a hovořili o životě, o světě, o problémech, o tom co děláš apod.?

Ne, nefungovalo. Když se se mnou člověk bavil vážně, tak se bavil o tom, co jsou moje nedostatky. Proč jsem sobecký, nebo proč takový a makový. Ale o mých problémech, nebo jak jde život venku, to mi nikdo neříkal.

Co podle tebe mohl udělat dětský domov jinak?

Teď už hrozně dlouho vůbec nemyslím na dětský domov, takže už nevím přesně. Jako kdybych ani neměl vzpomínky (přemýšlí). Když nad tím ale uvažuji, možná pracovníci, kteří tam pracují, mohli mít jiný přístup a chování k dětem. Míra porozumění mohla být určitě vyšší.

Vzpomínáš si, jestli jsi měl v domově všechno to, co jsi potřeboval?

Měl jsem kde bydlet, školu a kroužky. Měl jsem co jíst, ale psychicky jsem neměl skoro nic.

Mohl bys to nějak rozvést?

Myslím si, že není možné, aby mě děcák naplnil psychicky, když už jsem si svoje problémy přinesl z rodiny. Asi mi už nemohli pomoct. Nebo mohli, ale museli by se snažit mnohem víc. Museli by to dát více najevo. V domově to funguje tak, že vám vyčítají to, jak se chováte, ale už nevidí příčinu toho, proč se tak chováte. Já bych se například tak vůbec nechoval, kdybych ve svých 11 přišel z normálního prostředí a měl dobrou výchovu. To ale v děcáku neviděli. Řešili pouze to, JAK se chovám, ne PROČ se tak chovám. Nemohl jsem tak pochopit sebe sama. Kdyby mi někdo řekl „děláš to a to proto a proto“, byl bych za to hrozně rád. Toto jsem neměl. Lidi v děcáku mi pouze říkali, že jsem sobecký a špatný, ale nikdy se nesnažili hledat příčinu.

A když to nefungovalo u tet a strejdů, svěřoval ses se svými pocity přátelům v domově?

Není problém to říct, ale je problém si najít člověka, kterému to říct chcete. Nežli si najdete člověka, kterému to řeknete, trvá to hrozně dlouho. Anebo se to nikdy nestane, jako u mě. Já jsem neměl člověka, u kterého bych si byl jistý, že když mu něco svěřím, tak to proti mně nepoužije v nějaké hádce. Ačkoliv jsem vypadal hodně otevřeně, s pocity jsem byl uzavřený do sebe.

Kdybys mohl něco změnit v období svého dospívání od 11 do 18 let, kdy jsi byl v domově, co by to bylo?

Asi bych nezačal kouřit. Víc bych se zabral do fotbalu a něco bych v něm dokázal.

Vzpomínáš si, kdo byl tvým vzorem v tom období?

Sportovní vzor určitě Tomáš Rosický. Dokonce jsem byl u něho na tréninku. Mám od něho podepsaný dres, hrál jsem s ním fotbal. Byla to příjemná zkušenost, byl jsem rád, že jsem s ním mohl být na stejném placu.

Jinak žádný jiný vzor jsem neměl. Možná, ta moje o rok a půl starší sestra. Dělá taky Vyšší odbornou školu. Je hrozně zodpovědná a vidím v ní krásnou budoucnost. Není to úplně můj vzor, ale přál bych si občas být jí, abych zvládal líp ty situace.

Potkáváte se se ségrou? Říkal si, že si ještě nikdy od svého odchodu do dětského domova nepřišel.

Ačkoliv je pořád ještě vedena v děcáku, větší část žije na intru ve stejném městě kde i já. Občas ji potkám v MHD nebo s ní zajdu na pivko. Takže jo. A kdybych chtěl, tak bych za ní mohl i do děcáku. Je to z toho důvodu, že ona žije v samostatném bytě, který je sice v areálu domova, ale má samostatný vstup. Není tak závislá na tetách, nemá kontroly, dělá si vyúčtování, apod. Takové bydlení ji určitě formovalo, stal se z ní více zodpovědný člověk, který je nezávislý od děcáku. Naučila se žít podle sebe, hospodařit a být více dospělá.

Může být pro někoho dětský domov jako rodina?

Asi jo, ale ne dětský domov jako zařízení, ale skupina těch lidí co má dítě kolem sebe, tedy svoji skupinu a svoje kamarády. Podle mě ale starší dítě nad 16 let už děcák nemůže brát jako rodinu a když jo, tak jde o ojedinělý případ.

Jak jsi bral ty svou skupinku?

Já jsem vždycky věděl, že mám svoji rodinu někde jinde. Skupinku jsem bral jako lidi, který jsem měl rád, jako poloviční rodinu. Jsou to dobří přátelé, není to úplně tak, že bych si našel novou rodinu. Můžu říct, že naše minulost má společné problémy, takže kvůli tomu se s nimi bavím. Mám je rád, ale rodina to není. Kdybych jim potřeboval něco velice důležitého sdělit, nešel bych za nimi jako člověk, který by šel např. za svojí matkou nebo otcem. Já rodinu, kterou bych chtěl brát, jako rodinu, v sobě nemám. Je to ale těžké na vysvětlení.

Pavle, bylo něco, co tě vysloveně na děcáku štvalo?

Asi nic zásadního. Potom, co jsem si prožil po mém odchodu z něj, tak jsem si říkal, že jsem za ten děcák mohl být vlastně rád. Když ale přemýšlím, štvalo mě to, že se starším člověkem, který se už dokázal bavit a mít svůj názor, nejednali pozitivně naladění. Když byl nějaký problém, tak to řešili a často mi říkali: „Nejsi tady doma, tak pokud chceš, tak se můžeš sebrat a odejít“. Bylo to takový nerodinný. Dětské domovy mají vždy reklamu toho, jak se vždycky snaží, aby to tam udělaly rodinný, ale takhle to fakt není.

Jaký to má vše dopad na tebe v současnosti?

Mám pocit, že tak jak se chovám a jednám ve vypjatých situacích a vztazích, je problematické. Spíše to ale souvisí s mým dětstvím a s matkou, než s tím, co jsem prožíval v děcáku. Myslím, že jsem nejvíce postižený tím, jak jsem žil do těch 11 let. Věřím ale, že by se to vyřešilo, kdyby ten přístup od 11let byl v domově jiný a pracovalo by se se mnou individuálně. Určitě by to vymazalo všechny problémy, které teď v sobě mám. Tím, že vznikly v raném dětství, neprobíhala žádná analýza, žádné pochopení sebe sama, problémy se pouze kumulovaly a přenesly se do současnosti. Když si to tak vezmu, jsem radši, že jsem skončil v děcáku. Zastávám názor, že kdyby se děcák snažil víc, bylo by to pro mě jiné.

Ještě předtím, než jsi tušil, jaké to bude mimo dětský domov, měl jsi nějaký sen?

Tušil jsem, jaké to bude, protože jsem znal příběhy starších lidí. Měl jsem ale sen, že vyjdu z děcáku, budu mít školu, budu dělat nějakého manažera, normálně mít bydlení a žít jako každý jiný člověk.

A jak vypadají tvoje sny teď, o čem sníš?

Určitě chci dostudovat vyšší odbornou školu, pak se dát na bakaláře. Kdybych to vzdal, byl bych na sebe naštvaný. Pak bych to viděl na rok v Anglii, kde bych se naučil perfektně anglicky. Po návratu do Česka, bych si našel dobrou práci. Mám dost známých. Kdybych měl vysokoškolský titul a zkušenost z ciziny, byl by to klíč k úspěchu. Zkušeností je člověk i vyzrálejší, takže ho vezmou všude. Jsem si jistý, že bych začal v nějaké práci, kde bych se postupně mohl posunovat výš a výš. Časem bych si rád založil rodinu a vychovával své děti tak, aby se neopakoval můj případ - doufám.