banner-ilustracni-foto-kamil-147.jpg
Úvod > Novinky > Rozhovory s mladými dospělými
Novinky

Rozhovory s mladými dospělými

07. 02. 2014

Vteřina poté tímto zveřejňuje první ze série rozhovorů s mladými lidmi, kteří si prošli ústavní či ochrannou výchovou. Naše členka Alexandra Chludilová vás bude v příštích měsících provázet životními příběhy těch, kteří si dětskými domovy a ústavy prošli a i přes různá úskalí se dokázali po odchodu z domova pevně postavit na vlastní nohy. Tento měsíc přinášíme rozhovor prvním z nich - Kamilem.

Všechny rozhovory najdete tady: http://www.vterinapote.cz/tvuj-hlas/rozhovory/#start

 

V kolika letech a proč si myslíš, že ses dostal do dětského domova?

Narodil jsem se v Karlovarském kraji. Vím jen, že jsem byl v kojeneckém ústavu a od tří let jsem byl v Dětském domově.

A proč jsem se dostal do DD? Hele, těžko říct, sám to pořádně nevím.

Svoji mámu jsem poznal asi tak ve 12 letech a to zároveň i své dva sourozence. S mámou jsem vůbec nechtěl mluvit. Myslím, že jsem byl v DD kvůli tomu, že na mě asi finančně neměla, nebo nevím. V DD jsem byl do 21 let.

Vyrůstal jsi v domově, daleko od místa narození. Jak ses dozvěděl o mámě a sourozencích?

Nikdy jsem mámu nehledal. Byl jsem v domově spokojený, tak jsem to nijak neřešil. Ale právě kolem mého dvanáctého roku přišli najednou do DD dvě malé děti a mě je představili, jako moje nové sourozence. Anička jen o rok mladší než jsem byl já a malý Tomášek. Přitom jsem do té doby žil v tom, že jsem jedináček!

Od té chvíle začala i do domova přijíždět na návštěvy jejich máma, tedy i moje.

Neumím si představit, že bych do 12 let žila s pocitem, že jsem jedináček a najednou mi do života přibyli dva sourozenci. Jak to probíhalo?

Přišel jsem ze školy domů na oběd, a ještě mě čekalo odpolední vyučování. Při obědě mi teta řekla, že až dojím, tak ať jdu k ní do pokoje, že mi musí něco říct. Tak jsem dojedl, šel k ní a ona mi řekla, že až se odpoledne vrátím ze školy, tak že tu budu mít nové dva sourozence. Takže jsem ve škole na to celou dobu myslel, měli jsme tělocvik a já ani nechtěl cvičit, jak jsem z toho byl celý překvapený. A to já jsem byl vždycky takovej sporťák.

Má vlastní matka mě nepoznala

Kdy jsi uviděl poprvé sourozence?

Pamatuji si na to jen lehce. Teta mi řekla, ať se připravím, že poznám své sourozence. A já jsem se s nimi chtěl seznámit sám. Šel jsem k nim, oni si hráli na pokoji. Pak jsme se začali poznávat. Máma tam tehdy už nebyla, přijela asi po 14 dnech. Byl jsem na zahradě ještě s kamarádkou. Věděl jsem, že má přijet, byla dopředu ohlášená. Přišla k nám a ptala se náš, kde by našla Kamila, Tomáše a Aničku. Takže mě ani nepoznala! Já jí pořád jen vykal. A vždy když k nám přijela, tak jsem za ní nikdy sám od sebe nešel.

Za celých dlouhých dvanáct let za tebou ani jednou nepřijela?

Ne.

Povídal sis se svojí sestrou, která byla podobně věkově jako ty. Bavili jste se, jaké to měla ona a proč ji dali do dětského domova?

Ano, říkala mi proč tam je. Kvůli tátovi, ale o tom nechci mluvit, protože se mě to netýká. Ségra a brácha mají společného tátu, ale jiného než já. Já toho svého nikdy neviděl a ani po tom netoužím.

Od tvých 12 let matka za vámi začala jezdit a rozhodla se mít zájem i o tebe. Nechtěl jsi po ní vysvětlení, proč tě tolik let nechtěla vidět a proč tě vlastně nechala v dětském domově?

Nechtěl, ale jednou mi ho řekla, když mi bylo 17 let. Říkal, že to tenkrát měla složité, neměla peníze, ON se na ni vykašlal. Ale v tom je ta zodpovědnost, když vím, že nemám dostatečné zázemí, tak si nebudu dělat děti, né?

A to celých dvanáct let neměla peníze, aby si tě vzala zpět do své péče? Když během té doby se jí narodily další dvě děti?

Neměla o mě zájem, hned po porodu se mě vzdala. Prostě neměla zájem. Do domova přijela poprvé, až když tam byli sourozenci.

Nikdy už mě nekontaktuj, mami

Chtěl bys něco své matce vzkázat prostřednictvím tohoto rozhovoru?

Ano. Chci, aby se mě nesnažila už nikdy kontaktovat. I když, to se ani nikdy nestalo.

Ok Mili, necháme matku, tam kde je a půjdeme dál. V domově jsi chodil klasicky do ZŠ a v deváté třídě ses rozhodoval, co dál.

Ano, byl jsem průměrný žák a jako hodně mých kamarádů jsem nenáviděl matiku.

Do poslední chvíle jsem nevěděl, kam chci jít dál na školu. Nakonec jsem se rozhodl pro obor: kuchař-číšník (pro pohostinství). Po výučním listu následovalo nástavbové studium: obor podnikání. Dojížděl jsem každé ráno 10 km do školy. Chodili tam i ostatní děti na učiliště.

Školu jsi dokončil v pořádku? Bylo pro tebe nástavbové studium a dojíždění těžké?

Těžké to nebylo a dokončil jsem to. Sice se zdravotními potížemi, ale dokončil.

Co se ti stalo? Jaké zdravotní potíže?

Vyhodil jsem si koleno a marodil jsem půl roku doma.

Ty jsi byl půl roku doma s kolenem a dělal jsi číšníka na škole? Teda gratuluji, že jsi to zvládl. Dobrá práce!

Ano, odmaturoval jsem a podal si přihlášku na vysokou. Záleželo na každém z nás, domov nás ve všem podporoval.

No to je skvělá zpráva, na jakou vysokou ses hlásil? A dostal ses?

Na vychovatelství, a jestli jsem se dostal nevím. Odešel jsem do Prahy, a pak už jsem po tom nepátral. V Praze se mi naskytla příležitost dobré práce, a tak jsem se rozhodl odejít.

Měl jsem "Srdce na dlani"

Jak sis zařizoval odchod? Pomáhal ti někdo, vychovatelky nebo nějaká nadace?

Spíš jsem se postavil na svoje vlastní nohy. DD mi dal 15tisíc a šel jsem do Prahy. Pracoval jsem na lodi jako barman-číšník. Rok před odchodem z domova jsem tam byl na letní brigádě, kterou jsem získal přes nadaci Srdce na dlani, a už tenkrát mi šéf nabízel práci. Říkal jsem mu, že mi zbývá rok do maturity a on mi řekl, že se mi ozve a ozval.

A jak se ti daří dnes?

Teď jsem získal novou práci v O2, tak se dá říct, že se mám dobře.

A co tví sourozenci, kde jsou, a vídáte se?

Brácha je ještě v DD, s tím jsem pořád v kontaktu a docela často se vídáme. Jsem za to moc rád. A se ségrou jsem v kontaktu přes FB, ona už má svoji rodinu. Bydlí nedaleko mě.

Říkal jsi mi, že jsi z domova skoro čtyři roky. Jsi „venku“ spokojený?

Spokojený jsem. Myslím, že se mi podařilo chytit ten rozjetý vlak. Chtěl bych si udržet práci, chci se víc uchytit. Pak bych chtěl pořád pomáhat v nadaci.

V jaké nadaci pomáháš?

Je to nadace Srdce na dlani. Oni mi tehdy pomohli sehnat brigádu, díky které jsem se dostal do Prahy a získal práci.

Co dělá tato nadace a jak ty v ní pomáháš?

Má čtyři domovy, o které se celkově stará, se vším všudy. A já pomáhám, když se organizují různé sportovní akce. Kulturní nebo zážitkové víkendy. Moc mě to baví, zvlášť když je to pro děti z dětských domovů. Jsem jeden z nich.

Všechny děti z domovů mám rád a myslím, že i oni mě.

Dřív sis podal přihlášku na vysokou školu na vychovatelství. Chtěl by ses tím jednou živit?

Určitě! Dětí mám rád, tak v tom chci být nějakým způsobem ponořený.

Chceš mít v budoucnu rodinu?

Ano, kdo by nechtěl. A nedopustím, aby moje děti vyrůstaly bez rodičů. Postarám se o ně.

  • Závěrem bych chtěl poděkovat svým přátelům, kteří mi pomohli po odchodu z DD.

  • Také všem dalším přátelům, za které jsem moc rád.

  • Určitě chci poděkovat dětskému domovu a nadaci Srdce na dlani.

  • A jsem moc rád, že jsem poznal své dva úžasné sourozence. Mám je moc rád.