banner-parkur-217.jpg
Zdroj fotografie: www.morguefile.com
Úvod > Novinky > Rozhovor s Tomášem (20)
Novinky

Rozhovor s Tomášem (20)

08. 05. 2014

Dětský domov mě naučil dělat věci na sto procent,

ALE

bez lásky, bez citů, bez něhy.

To asi musím najít sám.

Jako malý se dostal do kojeneckého ústavu a z něj putoval do dětského domova, kde strávil 13 let svého života. Vystudoval střední odborné učiliště a dnes pracuje jako skladník. Venku je už rok a jak říká, začíná si pomalu zvykat na svůj vlastní život.

Jak ses dozvěděl o Domu na půli cesty, kde momentálně žiješ?

Přes moji kamarádku z děcáku, která mi říkala, že sem jede. Našel jsem si webové stránky Domu na půli cesty a zavolal na uvedený kontakt. Jednoho dne jsem přijel na domluvenou schůzku, a když mi skončili prázdniny, tak jsem se stěhoval. Uběhl týden a já začal hned pracovat.

Co jsi dělal v prvních dnech „venku“?

Pamatuji si, že jsem se v prvních dnech hodně zajímal o to, jaké to měli ostatní lidi, co tu bydlí. Jaký měli odchod z domova a jak se mají dnes. I to mi pomohlo utvořit si svůj pohled. Poznal jsem i lidi, kteří žili třeba na ulici, a z toho jsem měl husí kůži. Tohle já naštěstí nezažil, vždy jsem měl hlavu pod střechou. A abych neskončil na ulici, tak právě proto se snažím chodit do práce a dělat, to co se má.

Bylo něco, co tě překvapilo?

Jsou tu příjemní lidé, mnohem příjemnější než v dětském domově. A hlavně se nás snaží připravit do života. Ještě v tom úplně reálném životě nejsme. Tady nás postupně připravují. Taky mi hodně pomohla organizace Dejme dětem šanci o.p.s., která mi nabídla různé pracovní nabídky. Díky nim jsem získal práci.

 

DAROVAL JSEM A BYL OBDAROVÁN

 

Jaké máš koníčky?

Hraju fotbal o víkendech, ale to jen když je venku teplo. Když je zima, tak sedím doma a snažím se procvičovat mozek. Skládám Rubikovu kostku! Mám dokonce dvě, jedna je trojková a druhá je čtyřková.

Co znamená pojem trojková nebo čtyřková kostka?

Trojková kostka je originální a ta čtyřková je nadstandard. Má víc kostiček a díky tomu je mnohem složitější. Má to všestranné schopnosti, které mě odreagují od stresu z práce. Baví mě, když s tím dělám různé videa, tady ti ukážu ukázku:

https://www.youtube.com/watch?v=SE7-2Wqzg1w

Ty dokážeš postavit Rubikovu kostku po slepu?

To nechám na divácích (směje se). O prázdninách jsem jezdil na letní tábor a vždy jsem si do batohu přihodil Rubikovu kostku. To víš, všichni to chtějí umět a spoustu lidí jsem to i naučil. Dělá mi to velkou radost, když někoho něco učím. Kamkoliv jdu a vím, že tam budou děti, tak si vždycky s sebou vezmu Rubikovu kostku. Nebudu brát počítač, protože v dnešní době jsou děti zkažený počítači a ta kostka si myslím, že je pro děti rozhodně užitečná. Rozvíjí se jejich mozek a odreagují se. Naučí se něco nového a může s tím být výjimečný.

Kde jsi získal tyto dvě kostky?

No tu klasickou jsem si koupil, když jsem byl ještě v DD. Ta druhá složitější je od mého nejlepšího kamaráda, s ní se snažím dělat různé rekordy. Před lety, když jsem měl svoji první klasickou kostku, jsem se ho snažil naučit ji poskládat všechny ty barvy k sobě a on se to vážně naučil. Měl jsem z toho takovou radost, že jsem mu ji nechal. Svoji první kostku! Příští rok mi můj kamarád nečekaně přinesl kostku novou, kterou mi dal. Kamarád mi zůstal dodnes a můžu říct, že je to můj největší kámoš.

PARKUR NENÍ PRO KAŽDÉHO

 

A taky dělám Parkur, je to atletický sport, kdy se člověk snaží dělat různý akrobatický kousky a to hlavně ze střechy. Tam se hodně skáče, ale já neskáču z takových výšek, nejsem blázen. Je to francouzský sport, kdy tam děláš akrobatický kousky, pozadu a různé přemety a to já právě umím. Zatím jsem si nic nezlomil (směje se).

https://www.youtube.com/watch?v=C0Ffehly7XI

Začal jsem v patnácti. A tety v domově to neměly rády, viděly v tom určité nebezpečí, a pak to viděly i děti a tety si myslely, že by to po mě mohly děti opakovat. Takže jsem skákal jen v soukromí.

Pokračuješ v nějakém sportu i dnes?

Ano, hraju hodně fotbal a běhám. Třeba v sobotu poběžím s Barborou Špotákovou štafetový půlmaraton a poběží tam se mnou i Radek Laci z Vteřiny poté.

Jsem rád mezi hodně lidmi, protože se pak cítím jako bych byl zase zpátky v dětském domově. Bral jsem svůj dětský domov jako skutečný domov. Jiný domov jsem vlastně nepoznal. Byl jsem odmalička v kojeneckém ústavu a na moji mámu si vzpomínám jen ze dvou příležitostí. Když jsem k ní jel ve třinácti na návštěvu. Pak už jsem si řekl dost, to není rodina. Ani jsem se tam tak necítil. Nic mě tam nenaplňovalo. Zklamali mě. Od mojí mámy jsem očekával víc, tátu jsem nikdy naživo neviděl, jen na fotce. A je zvláštní, že můj otec je Vietnamec a moje máma Romka. Je to trošku divný, ale jsem rád, že nejsem úplně Rom.

Přibliž mi to prosím.

Vždycky jsem si přál být jakoby Čech, protože na ně se jinak lidi ohlížejí. Kdykoliv, kamkoliv půjdu, a poznávám se s lidmi, tak mají strach mi třeba jen podat ruku. Nebo mi taky vadí, když sedím v tramvaji, tak si ke mně nikdo nesedne. Bojí se, že mu třeba něco ukradnu. Na druhou stranu, já ty lidi docela i chápu, ale já bych jim nikdy nic nezval a neudělal. To vím. Po odchodu z dětského domova mě to hodně zaskočilo, nic podobného jsem v DD nezažíval. Občas si přeji být bílý, aby mě lidi brali.

Taky se mi nelíbí, že když poznám nového člověka, který ví, že jsem bydlel v DD, tak se hned ptá, jaké to tam bylo. Mě už to nebaví, pořád dokola říkat a vysvětlovat, že děcák není pasťák. A přitom si to většina lidí pořád myslí. Snažím se jim to dopodrobna vysvětlit, ten rozdíl, aby to dál roznášeli. Aby věděli, že když se dítě ocitne v dětském domově, že to neznamená, že to dítě udělalo něco špatného. Ale že je to náhrada rodiny. Dětský domov je určený pro děti, který vlastně buď neměly dobré zázemí, nebo jejich rodiče neměli dostatek financí, aby se o to dítě postarali. Bývají tam také děti týrané, ale každopádně to nejsou děti, které něco provedly.

Máš nějakou vzpomínku, kterou nemůžeš vymazat z hlavy?

Jednou jsem byl v nemocnici a přišel za mnou strejda z DD a já jsem ho obejmul. Byl jsem šťastný, že jsem ho mohl obejmout. Měl jsem z toho husí kůži, ale když jsem se na něj podíval, tak on to vůbec neprožíval a myslím si, že jsem kvůli tomu i citově zaostalý. Vím, že nikdy takovou lásku rodičovskou nikdy nebudu zažívat. Necítím tolik lásku jako ostatní.

 

SPOUSTU DĚTÍ STÁLE ČEKÁ

 

Chtěl jsem vždycky rodiče. V dětském domově jsem sice měl všechno, ale hned bych to vyměnil za mámu s tátou. V DD mi chyběla láska, podpora, objímání. Já to nikdy neměl.

Byl jsem v domově, kde plno dětí mělo své rodiče. Jezdily za nimi na víkendy, a tak. Když jejich rodiče přijely do DD a děti je viděly, tak se vždycky rozbrečely. V té chvíli jsem si říkal, že bych to někdy chtěl zažít. Chtěl bych někdy pocítit takovou lásku, jako ty děti, které rodiče mají. Vždycky jsem chtěl někoho, komu bych mohl věřit a přijít za ním. Rodič, láska, pocit bezpečí – to je to, co mi chybělo a dodnes chybí. Dnes už se s tím nedá nic dělat.

Slyšel jsi o pojmu “transformace systému“?

Jo, o tom jsem slyšel. Plánují rušení dětských domovů a místo toho má být náhradní pěstounská péče. V dětských domovech mají děti vlastně všechno. Jezdí na dovolené, na tábory, do Chorvatska a Řecka. Třeba se jim tak snaží nahradit jinak tu radost, když už nemají ty rodiče. Podle mě je ale v životě nejdůležitější rodičovská láska.

Říkám si, že kdybych od svých šesti let, kdy jsem odešel z kojeneckého ústavu, byl u nějaké pěstounské rodiny, tak si myslím, že bych na tom byl citově úplně bezva a hlavně bych měl i nějakou budoucnost. Rodiče by mě někam vedli. Věřím, že je spousta lidí, kteří by se zvládli a chtěli postarat o dítě z dětského domova. A věřím, že je spoustu dětí, které na ty nové rodiče čekají.