banner-lenka-184.jpg
Úvod > Novinky > Rozhovor s Lenkou, která vyrostla v náhradní péči
Novinky

Rozhovor s Lenkou, která vyrostla v náhradní péči

27. 03. 2014

Poznala život za zdmi dětského domova.

Dívala se na něj i z okna pěstounské rodiny.

Její máma jí ho předvedla na divadelních prknech.

Dnes se Lenka sama rozhoduje, jak s ním dále naloží.

Kolik let jsi strávila v dětském domově a jak se tvůj život ubíral dál?

V DD jsem byla od osmi do šestnácti let. Potom jsem se odstěhovala do pěstounské rodiny, kde jsem žila tři roky. Byly tam dvě sestřičky a další se narodila nedávno. Potom mě to lákalo k mojí mámě, u které jsem později poznala, že život není peříčko. Dnes bydlím v Domově na půli cesty.

Jak vzpomínáš na život v DD?

Byl to takový velký zámek, ve kterém žilo šest „rodinek“. Poznala jsem tam hodně kamarádů, ale nejradši jsem měla strejdu Štefana. On totiž taky vyrůstal dřív v jednom děcáku.

Důvěřovala jsi někomu v dětském domově?

Moc ne. Na začátku jsem důvěřovala jedné tetě, které jsem říkala všechno. Další den to věděla i druhá vychovatelka. Všechno napsali do takové knihy.

Co podle tebe mohl udělat dětský domov, aby ses tam cítila líp?

Možná nechat občas přespat mámu, když jsem byla malá. Pamatuji si, že jsem brečela a chtěla jsem, aby máma zůstala se mnou. Musela odejít. Cítila jsem se tam strašně sama. Máma ale naštěstí jezdila pravidelně.

Moje paní ze sociálky byla strašně hodná. Chtěla mě dát dokonce k ní do garáže, kde máma bydlela. To jsem ale říkala, že nechci, že se tam budu bát. Byla jsem malinká.

Ve starším věku jsi jistě přemýšlela o škole, na kterou půjdeš studovat. Jakou jsi vybrala?

Chtěla jsem jít na sociální školu, že bych pomáhala takovým lidem, jako jsem třeba já. Byla jsem přijata, dali mi tu šanci. Jenže v děcáku mi to nechtěli povolit, prý jsem se špatně učila. Nakonec jsem začala studovat na prodavačku.

 

CO BUDEME DĚLAT V BUDOUCNU

 

V 16 letech ses stěhovala do pěstounské rodiny. Jak to vlastně všechno proběhlo?

Hanička (budoucí pěstounka) byla jako dobrovolnice v projektu MŮŽEŠ, KDYŽ CHCEŠ. Já jsem se do toho zapojila, téma bylo: Co budeme dělat v budoucnu. Vybrala jsem si ji k sobě jako klíčovou pracovnici. No a nějak se to rozrostlo, že jsem ji začala mít víc ráda a ona mě. Volala mi a už si mě přes mámu brala k sobě domů na víkendy. První to byla hostitelská péče, a pak rovnou pěstounská.

Neodešla bych, kdyby mi někoho prostě dali a já tu osobu ani neznala. To bych řekla určitě, že ne.

Jak ses cítila v pěstounské rodině?

Líp než v dětském domově. Nebyla to žádná skupina více lidí, tam to byla opravdu rodina. Byla tam pro mě jakoby maminka a tatínek, furt si mě někdo všímal. Né jako v domově, když měli jen volno nebo tak. Věnovali se mi. Byla jsem tam tři roky.

Když jsem byla v druháku, tak se to ňák zvrtlo, že jsem chtěla k mojí biologické mámě. Začala jsem s kamarádem kouřit trávu, chodila jsem k Haničce pozdě. No, a v té době mě vyhodili ze školy. Hanička to se mnou nezvládala, což bylo asi pro mě dobrý. Dělala jsem všechno proto, abych mohla od Haničky odejít a mohla být s mámou.

V 19 letech jsi o sobě již mohla rozhodovat sama. Proto ses přestěhovala ke své mámě?

Ano.

Přemýšlela jsi někdy, jak se cítila Hanička, když ses od ní odstěhovala?

Bolelo ji to. A bolí ji to vlastně pořád. Nabízí mi, ať jdu k ní na noc nebo tak, ale mě je to takový trapný, tam být. Říkám si, že už tam třeba nepatřím. Myslím si, že je to bolestivé pro každou mámu, která si k sobě někoho vezme a ví, že se pak někdy odstěhuje pryč.

Hanička mi říkala, že to nedopadne dobře, ale já jsem měla svoji hlavu. Teďka jsem už za sebou mohla mít nějakou další školu, kdybych byla u ní třeba dál.

 

DĚTSKÝ DOMOV MĚ NA NIC NEPŘIPRAVIL

 

Splnilo se tvé očekávání?

Ne, bylo to hrozný. Nevyšlo to podle mých představ. Myslela jsem, že to bude dobrý, že třeba máma nebude pít, když budu s ní. Že pije nebo fetuje třeba jen kvůli tomu, že jsem jakoby od ní dál ... Ale ňák to nevyšlo. Přišla o bydlení, já tím pádem taky. Nakonec padla i moje škola.

Jak „padla“?

Začala jsem s kamarádem hulit. On byl na útěku z jednoho DD a já jsem ho kryla, jako jediná kamarádka. Potom šlo všechno nějak z kopce.

Dětský domov mě na nic nepřipravil, já to říkám pořád. Oni se tam o nás starali, dali nám večeři, oběd a to bylo všechno. Udělali jsme třeba nějaké povinnosti, úklidy, ale nevěděli jsme nic, jak si máme vyřídit sociálku nebo hmotnou nouzi. To mě všechno musela naučit Hanička. Naštěstí byla ve stejném městě, a tak mi se vším pomáhala. Sháněla se mnou intr, že bych nastoupila zpátky do školy, to mi vyšlo. Studovala jsem pečovatelku.

No hurá, konečně tu školu, kterou jsi sama chtěla.

Ano, ale tu školu jsem taky bohužel nedodělala. Byla jsem tam tři měsíce a nebavila mě. Jednou jsem tam pár dní nebyla a oni mě vyhodili.

A co bylo pak?

Po mém odchodu od Haničky, jsem rok bydlela s mámou v azylovém domě pro ženy. Měla jsem vždycky takový štěstí, že jsem nikdy nebydlela na ulici. Mám přátele, kteří by mi pomohli, kdybych na tom byla skutečně špatně. Věřím, že bych nikdy na ulici neskončila.

Máš nějaký koníček ve volném čase?

Ano, baví mě hrát divadlo. Hraji už osm - deset let.

Jak ses k tomu dostala?

Moje máma chodila do organizace Rozkoš bez Rizika, kde se zapojovala i do divadla.

Od té doby s nimi hraju nějaká představení, divadlo, a tak.

Jak organizace Rozkoš bez Rizika přesněji pomáhá?

No, oni pomáhají ženám, více se chránit a být si vědomi nebezpečí spojeného s HIV. Chodí do nočních klubů a na nádraží, kde jim dělají testy.

Co nejraději hraješ v divadle?

Nejvíc mě baví hra, kde hraji 12letou puberťačku. Mám tam i svoje sólo, kdy zpívám! Teďka jsem hrála prostitutku, ale hraju to nerada. Fakt mě nebaví stát někde v korzetu. To mi je všechno vidět.

 

POTŘEBUJI POCIT BEZPEČÍ

 

Co jsi dělala od doby, kdy jsi nechala školu? Pracovala jsi?

No, to jsem měla takový různý brigády. Vždy někde vydržím pracovat jen chvíli, protože ty lidi mi nejsou příjemní a já potřebuji prostředí, kde se budu cítit bezpečně.

A kde bys chtěla pracovat? Co je tvoje práce snů?

Já s mámou jsme teďka v kontaktu s KUCHAŘKY BEZ DOMOVA – Jako doma (občanské sdružení).

Měla by se otevírat kuchyně, kde chtějí, abychom pracovali. Byla bych tam s mámou. Je mi to tam příjemný a všichni si tam spolu rozumíme.

Je někdo, za kým můžeš jít, poradit se?

Ano, mám tu dvě sociální pracovnice, se kterými mám dvakrát-třikrát do týdne sezení. Všechno se tu dělá s takovou láskou, když cítí, že se snažíme.

Jaký je tvůj motor, který tě žene dál? Máš nějaký cíl?

Můj životní cíl je, že až jednou budu mít děti, tak budu usilovat, aby neskončili v dětském domově. A kdybych s nimi byla třeba na ulici, tak udělám všechno proto, aby do děcáku nemusely. Toho se držím, protože jsem sama vyrůstala v děcáku. Moje máma taky žila v DD, ale na Slovensku.

Tvá máma je Slovenka?

Ano, je blondýna s modrýma očima. Táta je Rom a já jsem po tátovi.

Pocítila jsi někdy diskriminaci?

Já osobně ne, ale vím, že ve světě je. Popravdě? Radši bych byla bílá.

Lenko, jak to s tebou vypadá dnes? Myslím třeba školu.

Škola? Tam už se nevrátím. Když jsem nastoupila sem, do Domova na půl cesty, vrátila jsem se zpátky do školy na obor prodavačka. Říkala jsem si: “Já tu školu prostě musím dodělat. Je už poslední rok, kdy můžu nastoupit zpátky do druháku“. No, ale nakonec to zase nevyšlo a já minulý měsíc odešla. Ta škola mě nebavila, bylo to pro mě taková zátěž. Hodně se mi ulevilo.

Nelituješ toho, že jsi ukončila školu?

Ne, vůbec. Jsem šťastná.

Vídáš se v dnešní době s někým z domova, jezdíš tam?

Ne, nechci. Vím, že bych slyšela jen nějaký kecy, proč už dnes nejsem s Haničkou. Všichni z děcáku si mysleli, že si ze mě udělá uklízečku. Hlavně jedna teta. Jednou, když jsem ji potkala, tak se mě zeptala, jak je příjemné dělat služku. Nebylo to od ní hezký. Jen já vím, že to tak není.Ne, do dětského domova už vážně ne!