banner-kristyna-229.jpg
Úvod > Novinky > Rozhovor s Kristýnou (20)
Novinky

Rozhovor s Kristýnou (20)

25. 05. 2014

Sestra mi pomáhala, bratr mě okrádal.

Postavit se na své vlastní nohy mi pomohli až v Domově na půli cesty.

Dnes pracuji jako vychovatelka a studuji vysokou školu.

 

Jak jsi vnímala svůj odchod z dětského domova, byl pro tebe odchod těžký nebo ses těšila?

Z dětského domova mě vyhodili v dubnu před maturitou, jelikož jsem měla pozitivní testy na THC. Já jsem byla ráda, jelikož mě už nebavilo dodržovat všechna pravidla, chtěla jsem svobodu. Všichni mi říkali, že nezvládnu maturitu, že jsem nezodpovědná, ale já jsem věděla, že to dokážu. Vůbec jsem se nebála, protože jsem věděla, že mohu jít bydlet ke své sestře. Tam jsem také odešla, sestra už má rodinu, dcerku a manžela, tak jsem začala bydlet u nich. No, ale nebylo to jednoduché. Sestra na mě byla přísná, musela jsem jí dávat peníze na jídlo a na domácnost. Začala jsem pracovat v továrně, kde jsem dělala noční služby, brousila jsem spoilery do aut. Ale stejně to nebylo jednoduché. Hodně jsem v tu dobu utíkala za kamarády. To se setře, nelíbilo. Přesto jsem zvládla v červnu dodělat maturitu, na to jsem skutečně pyšná. Sestra mi dala po čase najevo, že bych si měla najít samostatné bydlení.

Co bylo dál?

V létě po maturitě jsem odjela na taneční tábor, kde jsem měla možnost si vydělat nějaké peníze. Se sestrou jsem byla domluvená, že si vydělané peníze budu šetřit na samostatné bydlení a po prázdninách se odstěhuji. Jenže já jsem všechny vydělané peníze utratila za alkohol, trávu, sladkosti a v září už jsem neměla ani korunu. Abych neskončila na ulici, tak mě sestra vzala sestra opět zpátky k sobě. Jenže po čase to přestalo fungovat. Byla jsem nezodpovědná. Hodně jsem pařila, tak mi dala sestra najevo, že se mám odstěhovat. Jela jsem bydlet k bratrovi, ale tam to bylo moc těžké. Bratr je velice nezodpovědný. Utrácel všechny naše společné peníze, dokonce mi je i kradl! Sestra mě opět vzala zpět s tím, že je to jen na chvilku, že se musím už osamostatnit. Hodně jsem v tu dobu experimentovala s trávou a tak.

Kristýno, jak ses dozvěděla o Domovu na půli cesty?

Zrovna v té nejtěžší době, kdy jsem už vůbec nevěděla, co mám dál dělat, se mi ozval můj kamarád z děcáku. Řekl mi, že je v Domově na půli cesty. Ať se o to také začnu zajímat. Říkal, že je to tu fajn, že mi zde pomůžou najít práci a budu mít hezké bydlení. Neváhala jsem, hned jsem si všechno začala vyřizovat a do měsíce jsem nastoupila.

Jaký tam byl pro tebe pobyt? Změnila ses za tu dobu, co jsi zde bydlela? Pomohlo ti to v něčem, splnila sis své sny?

No, ze začátku to pro mě bylo hodně těžké, protože jsem si myslela, že to bude super bydlení, ale nechtělo se mi zase začít dodržovat nějaká pravidla. Nechtělo se mi pravidelně chodit do práce a byla jsem ještě dítě. Ale za ten rok jsem se strašně změnila, cítím se více dospělá. Pochopila jsem, že musím chodit do práce, pravidelně, bez toho to nejde. Hlavně mi pomohli najít práci, je to práce mých snů. Pracuji v mezinárodní školce jako vychovatelka. A také jsem začala studovat vysokou školu, studuji obor speciální pedagogiky. Ale ten rok byl pro mě těžký, neměla jsem ze začátku na jídlo, nájem mi platil úřad. Neměla jsem nic a byla jsem děcko. Teď se cítím dospělejší a jsem opravdu velmi hrdá na všechno, co jsem v Domově na půli cesty dokázala.

Bojíš se něčeho po odchodu z Domova na půli cesty?

Už jsem daleko jistější. Nejdůležitější je, abych chodila pravidelně do práce. Abych měla vždy peníze na nájem, střechu nad hlavou, teplo a sucho. Také chci dokončit studium, abych mohla jednou pracovat v dětském domově, nejlépe jako ředitelka, samozřejmě. (se smíchem)

Co bys vzkázala dětem, co odchod z dětského domova teprve čeká?

Vzkázala bych jim, aby nebyly naivní, že na ně nikdo, nikde nečeká a že si všechno musí vydobýt sami. Musí to chtít oni sami a skutečně. I když Vám bude sto lidí něco doporučovat, stejně si to musíte zažít a vyzkoušet sám.