banner-teodor-246.jpg
Zdroj fotografie: osobní archiv Radim Teodor Bílek
Úvod > Novinky > Radim Teodor Bílek: Z elektrikáře sociálním pracovníkem
Novinky

Radim Teodor Bílek: Z elektrikáře sociálním pracovníkem

27. 07. 2014

Ve svém volném čase pomáhal lidem bez domova.

Lidem, kteří nemají nikoho a žijí na ulicích.

Poznal, že je to práce, která ho naplňuje.

Dnes pracuje jako sociální pracovník a pomáhá dětem

najít cestu ke svým rodinám.

 

Pracujete v neziskové organizaci DOMUS, co přesně máte na starosti?

Mám na starosti pěstounské rodiny, které si vzali dítě buď z dětského domova, kojeneckého ústavu nebo ze své vlastní rodiny, kde původní otec nebo matka nefungovali. Těmto rodinám pomáhám, jezdím k nim jednou za měsíc. Říká se tomu doprovázení pěstounských rodin. Snažím se s nimi konzultovat jejich životní situace. Zjišťuji dávky, na co všechno má ta rodina nárok. Řešíme často historii, proč dítě skončilo v náhradní pěstounské péči, identitu dítěte a jeho vlastní budoucnost.

 

Jaké byly hlavní důvody u lidí, se kterými pracujete, vzít si dítě z ústavní péče? Je to případ toho, že nemohou mít vlastní děti, nebo již mají své děti odrostlé a chtějí se postarat o dítě, které rodinu nemá?

Hodně se setkávám s  náhradní rodinnou péčí, kdy to v rodině z nějakého důvodu nefunguje a pěstouny se nejčastěji stanou babička s dědou. Ti si vezmou dítě k sobě.

Hodně jsou to také lidé, kteří už své dítě mají odrostlé a chtějí se dál někomu věnovat nebo nechtějí, aby dítě z jejich rodiny odešlo do DD.

 

Když se vrátím k případu, že dítě je dáno do péče prarodičů, pracujete třeba i s matkou či s otcem dítěte?

Pracujeme, ale není to hlavní náplň naší práce. Snažíme se doprovázet především pěstouny.

Rozdíl mezi adopcí a pěstounskou péčí je v tom, že pěstounská péče podporuje návrat ke své původní rodině dítěte. Snažíme se zprostředkovávat asistované kontakty, kdy se sejde původní máma a pěstounská rodina, mezitím dítě a my. Ideální stav je, aby se dítě vrátilo zpátky ke svým rodičům. Pracujeme na tom, aby se život v původní rodině dal do pořádku a stabilizoval se. V ideálním případě bereme pěstounskou péči jako něco dočasného. Ale jsou to především ideály. Stává se, že dítě zůstane u pěstounů až do své plnoletosti.

 

Jak vypadá váš klasický den v terénu?

Ráno vyjedu autem a snažím se objet pět rodin za celý den.

Funguje u nás systém klíčových pracovníků, kdy každý pracovník má okruh vlastních rodin. Hlavní je spolupráce OSPODu a neziskových organizací, kdy rodina získá dva sociální pracovníky. Jednoho na úřadě a druhého často z neziskových organizací, který je s rodinou ve větším kontaktu a dojíždí za nimi domů. Dvakrát za rok se dělá zápis pro OSPOD. Mezi naší organizací a OSPODem je silná spolupráce, která se projevuje například v situacích, kdy řešíme závažnější případ a společně se radíme o možnostech co dál.

V rodinách dělám rozhovory jak s pěstouny, tak s dětmi. Vzniká mezi námi vazba a vztah.

 

Jak si vytvoříte důvěru u rodiny, která vás vůbec nezná?

Pomalu. Hodně záleží na pracovníkovi, aby byl empatický, aby s  rodinou soucítil a dovedl vystihnout jejich potřeby. To pouto tam vzniká, ale není to okamžitý proces. Díky Bohu, daří se to.

 

Proč jste se rozhodl pracovat v sociální oblasti?

Pocházím z normální rodiny. Oba moji rodiče jsou členy církve a pracují v charitě.

Začalo to u mě ve dvaceti letech, když jsem odešel 500 km od rodičů. Z Karviné do Plzně jsem se přistěhoval původně za studiem. Když jsem se osamostatnil, začal jsem i já pomáhat lidem. Nejprve jsem založil tým 12 vysokoškoláků. Jednou týdně jsme chodili mezi bezdomovce, rozdávat jídlo, oblečení a pomáhat s ubytováním.

 

Kde jste získával finance na tyto věci, když jste byl student?

Měl jsem díky církvi různé kontakty a sponzory. Za jejich dary jsme mohli nakoupit teplé klobásy a boxy na horké jídlo, čaje i termosky. Tyto finance, řádově několik stokorun, stačily na to, abychom jednou týdně nasytili 15-20 bezdomovců.

 

Jak jste začali? To jste jen tak vyšli na ulici?

Ano, přesně tak. Po večerech jsem společně s přáteli z vysoké školy pomáhal lidem na ulici roznášet jídlo nebo oblečení. Tímto to celé vzniklo. V tom čase jsem vzdal studium na fakultě elektrotechnické, kvůli které jsem přišel do Plzně a začal pracovat v prodejně s mobily jako vedoucí. Práce mě sice bavila, ale neviděl jsem v ní hlubší smysl.

 

Vaše další kroky směřovaly do Střediska křesťanské pomoci v Plzni.

Začal jsem pracovat v terapeutické komunitě Vršíček. Klienti dobrovolně nastoupili do komunity a rok tam dávali dohromady své životy. Hledali odpovědi na otázky: Proč přišli k drogám, co je k tomu vedlo, co bylo v rodině špatně, jestli to byl útěk od reality, co jim dávala parta, se kterou se setkávali na ulicích. Kromě přímé práce s klientem jsem měl na starosti sociální dávky a sociální agendu. Řešil jsem s klienty soudy, protože mnoho z nich mělo podmínku a další problémy se zákonem. Byli tam drogově závislí, alkoholici, gambleři,…

 

Byli to spíše mladší lidé?

Věkově od 18 do 45 let. Hodně klientů bylo z dětských domovů nebo jiných ústavů. Dále lidé z věznic, z psychiatrické léčebny, rozptyl byl poměrně velký. I přes tuto rozmanitost si měli společně co říct.

 

Pracoval jste u elektroniky, jak jste tak jednoduše dostal k sociální práci, ačkoliv jste k tomu neměl ani školu? Kde jste získával informace a vše potřebné k práci s lidmi?

Téměř všichni mají nejprve školu, potom praxi. U mě to bylo přesně obráceně. Tenkrát ještě nebylo v zákoně povinné, aby pracovník v sociálních službách musel mít VOŠku. Když se to změnilo, začal jsem si dodělávat vzdělání a začal jsem s pětiletým terapeutickým výcvikem v aplikované psychoanalýze.

Nastoupil jsem na VOŠ, obor: sociální práce. Bylo to pro mě výrazně lehčí, než pro studenty, se kterými jsem byl ve třídě. Kantoři mluvili o věcech, které jsem si dokázal představit v praxi, už jsem je totiž dělal. Jenom to dostalo nějakou definici. Takže přesně obráceným postupem, od praxe ke škole.

 

Z elektrikáře sociálním pracovníkem. Splnil jste si sen?

Ano, splnil. Nynější práce mě baví a naplňuje. Ale nebylo to vždy lehké. Stalo se mi po pár letech této práce, že jsem vyhořel. Měl jsem pocit, že už nemám co nabídnout, a tak jsem skončil. Potřeboval jsem vypnout. Cítil jsem se jako vymačkaná mycí houba, která je vyždímaná a nemá co lidem dát. Potřeboval jsem od lidí pryč a šel jsem zpátky do elektrotechniky, kde jsem pracoval v kanceláři.

Už po roce se mi udělalo lépe, odpočinul si a další dva roky v této práci uvažoval o návratu do sociální sféry. Nakonec jsem se rozhod a začal pracovat v DOMUSu.

Myslím, že je dobré, aby člověk, který pracuje s lidmi, dodržoval vlastní psychohygienu. Aby člověk nepomáhal pořád jen ostatním a doma měl binec. Mělo by to být v určité harmonii. Musí to být v jakési harmonii.

 

Nosíte si práci domů?

Snažím se nenosit. Řeknu vám, jde to těžce. Často se přistihnu, že myslím na své rodiny. Je důležité umět přepnout a věnovat se vlastní rodině.

 

Ještě se vrátím k tématu, které jsme probírali na začátku. Povídal jste mi, jak jste pomáhal lidem bez domova, kteří žili na ulicích v Plzni. Snažil jste se jim pomoci. Potkáváte je stále ještě na ulicích? Pokud ano, tak jaké to pro vás je, když jste jim chtěl pomoct a vidíte, že ne vždy se to povedlo.

Když jsem byl student a s kamarády jsme jim rozdávali jídlo, tak jsem si z nich udělal přátele. Po pár letech jsem začal pracovat ve večerním kontaktním centru, kam lidé z ulic docházeli. Už tam byla důvěra a přátelství. Stávalo se mi a stává se mi to doteď, že ty lidi potkávám a kolikrát se s nimi na hodinu zastavím a povídáme si o životě. Je pravda, že někteří opravdu změnili svůj život. Někteří ale na ulicích zůstali a někteří jsou už i po smrti. Byli to většinou mladí lidé.

 

Jak to vidíte vy, jsou lidé na ulici z vlastního přesvědčení?

Pokud to budu brát ze své zkušenosti, kterou jsem získal jako vedoucí večerního kontaktního centra, tak vím, že jsem často zažíval klienty, kteří na ulici být chtěli.

Klienti večer chodí do centra, kde dostanou najíst a kde se motivují do léčby, aby nastoupili do komunity. Mnoho z nich se podařilo namotivovat, ale druhá věc je samotná terapie v komunitě, mnoho z nich terapii v komunitě nezvládlo. Najednou se klient dostává do fáze, kdy má jasně nadefinovaný den, individuální a skupinové terapie, čas k obědu, čas večeře. Mají i služby, kdy určitý klient má na starosti pračku, druhý úklidy, třetí kuchyň. Mají najednou povinnosti a tam se to častokrát „šprajclo“ a klient nám z komunity odešel, protože se po něm něco chtělo. Dostal se do nějakého systému a ne každý klient z ulice byl zvyklý, že prostě v 7:30, je snídaně. Kdybychom se ale podívali na jejich historii, určitě bychom našli důvod, proč se pro ně ulice stala domovem.

 

Kolik jste potkal lidí z dětských domovů nebo z jiných ústavů žít na ulici?

V komunitě klient vyprávěl, odkud pocházel, kde má rodinu. Často jsem se tam setkával s dětmi z dětských domovů. Připadlo mi, že hodně dětí nemělo na co navázat. Že odešly z DD a jestli nevyužily nebo jim nebyla nabídnuta možnost chráněného bydlení, nebo to jednoduše nezvládly, to je otázkou. Ale mnoho z nich nemělo kam jít, najednou na ulici byli sami a jediní kamarádi, které měli, byli právě lidé z ulice, kteří se sdružovali kolem obchoďáků a žebrali peníze. A ti se stali jejich náhradní rodinou.

 

Co by jste chtěl vzkázat našim čtenářům?

Pokud uvažujete o práci sociálního pracovníka, určitě si jděte za svým cílem. Můžete mít různá povolání a zaměstnání, ale teprve to co děláte srdcem, bude opravdové. Váš život dostane hlubší smysl, určitý směr i cíl a to je něco, co vás vnitřně naplní. Studium i praxe pak příjde a vy si budete moci říct „ano, má to smysl.“

Autorka článku: Alexandra Chludilová