banner-resize-239.jpg
Úvod > Novinky > Každý by si měl uvědomit svou cenu
Novinky

Každý by si měl uvědomit svou cenu

10. 06. 2014

Rozhovor s tajemnicí Vteřiny poté, Andreou Fridmanskou, pro časopis Zámeček.
Najdete i zde: http://www.zamecek.net/cs/neziskovky/vterina-pote/kazdy-by-si-mel-uvedomit-svou-cenu

 

Jakou práci má na starosti tajemnice? Střeží tajemství?
To mě nenapadlo… Tajemnice je organizační podporou, dělá administrativní věci a zároveň tým sdružuje. Koordinuji činnost Vteřiny poté a dávám pozor na to, aby vše šlapalo, jak má. Zároveň jsem v týmu, který jezdí do dětských domovů, což je moje srdcovka.

Které domovy jsi navštívila jako členka Vteřiny poté v posledních měsících?
Byli jsme v Dětském domově Plesná, v DD Žíchovec, v DD Nová Pec, v DD Kašperské Hory, v DD Kroměříž…

Do kterých domovů se chystáte do budoucna vyjet?
Od září 2014 do června 2015 budeme spouštět projekt, který je orientovaný na čtyři dětské domovy. Zatím mohu prozradit první dva - DD Lety a DD Kroměříž. Hlavním cílem výjezdů bude posílit komunikační schopnosti dětí, probrat téma odchodu z DD a zároveň s nimi sdílet naše vlastní zkušenosti.

Kdo bude za dětmi jezdit?
Budou to členové Vteřiny poté, kapela Mimosféry a také divadlo Utlačovaných.

Co to je divadlo Utlačovaných?
Jsou to mladí divadelníci z Brna, kteří si vytvořili divadlo pracující s tématy, která jsou velice důležitá, ale ve společnosti řešená málo. Například vytvořili divadelní hru na téma odchod z DD. V rámci této hry si diváci (děti) mohou zahrát společně s herci. Mají tedy možnost si situaci odchodu vyzkoušet nanečisto.

Jak ses dostala ke Vteřině?
K této práci jsem se dostala díky angličtině. Řekla jsem si, že by bylo fajn kromě své práce angličtinu učit i dobrovolně – zadarmo. Našla jsem si organizaci, kde hledali člověka, jako jsem já, setkala se s koordinátorkou, která mě seznámila s Milošem, a byl z toho rok učení.
Jednoho dne mi Miloš zavolal, že hledají posilu do týmu, jestli bych do toho nechtěla jít. Tehdy bylo ve Vteřině poté pět členů, teď je nás devět.

Co se tehdy řešilo ve skupině?
Řešily se podněty, které Gracián Svačina (jeden ze zakladatelů skupiny) velmi aktivně vyhledával v dětských domovech. Jednalo se například o otevírání soukromé pošty dětí a o kamerové systémy v chodbách DD. Psala jsem dopisy a podněty na Českou školní inspekci, Veřejnému ochránci práv. Během toho jsem si všímala, jak si Vteřina poté začíná věřit a hledá si své důležité místo pod sluncem.

 

VZPOMÍNKA Z VÝJEZDU

Jaké jsou zážitky z výjezdů do domovů?
Pamatuji si na jeden silný moment z DD Žíchovec. Říkala jsem si, že je až neuvěřitelné, jak hodně se zapojují starší teenageři. Bylo jim 18 let a vyráběli nadšeně deníčky a točili videa. Byli hodně zapálení a to mě šokovalo. Já jako teenager bych byla nejspíš z těchto aktivit otrávená. Oni nás ale brali.

Proč si myslíš, že se ti starší tak aktivně zapojili do programu Vteřiny poté?
Jedno z možných vysvětlení je, že měli možnost potkat lidi, kteří rovněž žili v dětských domovech a popovídat si s nimi jako se sobě rovnými. Anebo je to v tom, že teenageři z DD Žíchovec nepotkávají jiné mladé lidi, kteří by za nimi přijeli s programem. Domov se totiž nachází za vesnicí, kdesi za lesem.

Ředitelé sice nemohou ovlivnit polohu DD, nicméně skutečnost, že dítě žije pouze v domově daleko od společnosti, vidím jako velký problém. Jak to vidíš ty?
Podle mě všechno závisí na ředitelce/řediteli. Věřím, že vždy je možnost studia a bydlení na internátě, možnost navštěvování různých kroužků ve městě, nebo možnost podpory výjezdů na různé akce, soutěže, mimo domov. Prostě poskytnout dětem prostor, aby se nesetkávali jenom s dětmi v domově, ale aby měly kontakt s dalšími lidmi. Pokud prostor dítě má, má i více podnětů a impulzů, může si hledat cestu sám ke koníčkům a zájmům, které mu vyhovují. Když ředitel takové věci nepodporuje a děti svůj volný čas tráví pouze v domově, nemají dostatečnou možnost rozvoje. Následně si pak často nevěří, nebo se bojí nových věcí. Nevědí, co mohou čekat, když vyjdou ven z domova a mají zkreslené představy o denní realitě.

Bereš děti z dětských domovů stejně jako děti z rodin?
Ano. Každý má svůj vlastní příběh, ani děti z rodin to nemusí mít v životě jednoduché. Určitě je nelituji, to není cesta. Naučili mě to lidi s různými životními příběhy, kteří prošli mým životem.

Proč je nelituješ?
A proč bych měla? Myslím si, že lítost je to poslední, co člověk potřebuje a může to na něho působit opačným způsobem. Nechci jim srážet jejich sebevědomí. Beru je jako své parťáky, se stejným respektem, jako oni berou mě.

 

TRANSFORMACE SYSTÉMU

V posledních měsících se mění systém domovů, pěstounské péče. Říká se tomu transformace, pro děti dost nepochopitelné slovo…
Pod tímto slovním spojením si představím podporu biologické rodiny, rozšíření sítě náhradních rodin a zmenšení a snížení počtu zařízení (dětských domovů, dětských domovů se školou, výchovných ústavů). Domovy by měly být „záchrannými mosty“, které se na nějaký čas postarají o děti, než se v jejich biologických rodinách podaří vylepšit situaci, nebo se podaří najít lidi, kteří je budou mít rádi. I když to může znít pro děti děsivě, že jim někdo bude rušit jejich domov, tak to doopravdy nefunguje. Toho se rozhodně děti nemusejí bát. První věc, na co se dává pozor, jak se dítě v tom cítí. O tyto pocity dětí by se měli starat vychovatelé, ředitelé, kurátoři, ale i tátové, maminy, babičky, tety, pěstouni. Pro mě je jediná cesta naslouchat přání dětí. Není jednoduché si uvědomit, co člověk chce. Cesta je to opravdu dlouhá, ale naučit se to dá.

Kdo je to kurátor?
Kurátor pro děti a mládež je člověk, který zajišťuje doklady, místo a doprovod dítěte do vybraného zařízení. V případě že je dítě nezletilé, má pod 18 let, pravidelně ho navštěvuje. Snaží se taky o to, aby se podmínky v rodině zlepšily a dítě mohlo jít domů. No, a když dítě z domova odchází, snaží se mu pomoct, aby to pro něho nebylo tak těžké. Každé dítě by mělo vědět, kdo je jeho kurátor a když má problém, kontaktovalo ho samo. Mělo by to vědět buď od ředitele, nebo od vychovatele.

Spoustu dětí v DD ví, že má nad sebou nějakou „sociálku“. Klasicky se stává, že ho vídá jednou za 6 měsíců v ředitelně, kde má strach něco osobního říct. Co s tím?
Když je to dobrý sociální pracovník, to co si s dítětem řekne, se ředitel/ka nikdy nedoví. Dítě má taky k dispozici jeho telefonní číslo, které může využít, kdykoliv je třeba. Jsou ale i děti, které svému sociálnímu pracovníkovi nevěří a v takovém případě se mu nechtějí svěřit se svým problémem. Pro tyto případy funguje Vteřina poté. Kdokoliv nám může napsat svůj příběh nebo problém. Je důležité vědět, že se žádným problémem v tom nikdo nikdy nemusí být sám. Kdyby nám někdo napsal o svém problému, který je vážnější, tak můžeme předat Lize lidských práv a Občanské poradně pro občanství, občanská a lidská práva tyto problémy anonymně a ty je budou řešit.

Může tedy dítě napsat anonymní vzkaz a uvést třeba jen jméno DD?
Ano, může. Já nebo moji kolegové dítěti odepíšeme a společně se pokusíme problém zvládnout. Pokud je to potřeba, jsme i prostředníky mezi ním, dalšími organizacemi, nebo právníky. I když se občas může zdát, že je ten problém neřešitelný, všechno se dá zvládnout. Hlavně se nebát. V případě, že je to potřeba, voláme za Vteřinu poté ředitelce/řediteli a upozorníme ji/ho na daný problém. Není potřeba říct, odkud o tom víme. V případě, že k nápravě nedojde, je možné poslat podmět k České školní inspekci, popřípadě na kraj, který je zřizovatelem DD. Pokud jde o vážnější problém, obracíme se na Veřejného ochránce práv.

Takovou moc má Vteřina poté?
Vteřina poté nemá být strašákem ředitelů dětských domovů, ale má být tady pro děti, aby se měly na koho obrátit. Posilujeme hlas mladého člověka v zařízení. Když budou děti v domovech spokojenější, projeví se to i na vztazích s vedením a jejich prostředí bude určitě lepší.

Je taková skupina, která je složena převážně z dospělých dětí z DD ještě někde v ČR?
Jsme jediní a unikátní.

Myslíš, že děti z DD zajímá, jak se mají dospěláci, kteří dříve bydleli v dětských domovech?
Určitě ano, protože jsou jedni z nich. Vteřina poté je skupina lidí, kteří v domovech byli a jsou úspěšní v životě, v tom, co dělají. Myslím si, že mohou motivovat mladé lidi, aby si uvědomili, že i když vyjdou z domovů a vše si musí udělat sami, tak to jde. Je důležité se naučit nebát se toho.

Co Vteřina poté může přinést dětem z DD? Proč jednoduše (členové) za sebou nezavřeli dveře, ale stále chtějí být v kontaktu s dětmi, které jsou v ústavní péči?
Jak jednou Radovan Laci, náš člen, řekl: „Je to naše občanská povinnost“. Zajímáme se o lidi, kteří mají podobnou historii, a vidíme u mnohých z nich, jaké mají nízké sebevědomí a myslí si, že v životě nic nedokáží. Vlastně ani nevědí, co chtějí. A my přitom víme, že jsme si prošli tím stejným co oni, a že je možné, aby si každý uvědomil svoji cenu a svoji hodnotu. Vteřina poté má ambici sdílet svoje zkušenosti a ukázat mladým lidem, že o to prostě v tom životě jde.

 Autorka: Alexandra Chludilová