Zdroj fotografie:http://commons.wikimedia.com
U nás máme nová plastová euro okna, všichni jsou z toho šťastný. V sobotu ráno jsem se vzbudil a otevřel si nadšeně ventilačku. Ale dostal jsem velkýho sprďana, že já ve svých letech jsem si otevřel okno. Vychovatelka říkala. „Kdes to viděl?“ Vysvětlili mi, že euro okna můžou otevírat jenom dospělí lidé. Že je může otvírat jenom proškolený člověk. Bavil jsem se pak s ředitelkou, jak to s těma oknama teda je. Zvážněla, zbrunátněla. Vážně říkala, že dostala školení na okna. A já: „Co jste se dozvěděla?“ Říkala mi, jak se otáčejí kličky a tak. A já zase říkal jí, že to vím už několik let... Prý okno, to že si dítě nemůže otevřít, že by to na ně mohlo spadnout. A já na to, že někteří už nejsou tak úplné děti a okna určitě umějí otevřít. Přece taky nepotřebují návod, jak se jezdí jezdícíma schodama. Stejně musí spoustu věcí odvodit. Ona, že to se u nás v domově dít nebude - okna budou otvírat jenom vychovatelky. Prostě z nás dělaj úplný debily. Vychovatelka mi pak asi 5 minut otvírala okna. Jak může být dítě samostatný, když nemůže ani otvírat okna.
Tonda
Když jsem si měl vybrat obor pro studium, dostal jsem od tety na výběr kuchař, nebo zedník. Ptal jsem se, jestli jsou i jiné možnosti a teta mi řekla, že na těchto oborech se aspoň nemusíme trápit. Když jsem o tom přemýšlel a ptal se na gymnázium, pani ředitelka mi řekla, že to nebude dobré. Chtěl jsem to aspoň zkusit, jenomže ona mě přemluvila. Podle ní jsou to nejpraktičtější obory, které jdou v životě na dračku. Kdybyćh se rozhodl jít na gympl, tak bych pak musel stejně na vysokou školu, a na tu prej nemám dostatek znalostí. Posléze bylo rozhodnuto, že si mám vybrat mezi kuchařem a zedníkem a ať neodmlouvám. Tak jsem si nakonec vybral toho kuchaře, tetě se v tu chvíli hrozně ulevilo. Řekla mi, že jsem „zabil“ dvě mouchy jednou ranou – za prvé, že studium bude jednoduché a za druhé, jde o tříletý obor oproti maturitnímu oboru, který se studuje čtyři roky. A navíc mi tety řekly, že díky kuchařovi odejdu z dětského domova už o rok dříve. No nevím, jak to brát, uvidíme.
Simon
Na každém rohu poslouchám, jak jsou dnešní děti vyspělé a kolik toho na rozdíl od starších vědí. Pokud to tak je, tak asi jenom díky internetu, ale nevím, jestli je to tak správně. Já si připadám spíš zaostalá. Nevím třeba vůbec, jak se bavit o sexu, drogách nebo i o alkoholu. Když o něčem z toho začnu, tak se se mnou v domově nikdo bavit nechce. Myslím ale, že v rodině to bývá spíš normální. Pamatuju si, že moje starší ségra s mámou o takových věcech mluvila. Já se tenkrát ještě dost styděla. Vadí mi, že se s tetami o vztazích, sexu a dalších citlivých tématech nemůžu bavit. Mám pocit, jako by se nás to vůbec nemělo týkat a byli jsme v tom braný ne jako dospělý, ale jako trochu podřadný. Ale my se o tom bavit chceme. Pokud v domově nastane nějaký problém, že se kluci opijou nebo se kluk a holka dají intimně dohromady, způsobí to sice poprask, tvrdě se to potrestá, ale to je všechno - zase ticho po pěšině. Nikdo o tom dál nemluví. Je to škoda. Jak se pak máme naučit navazovat vztahy s jinými lidmi, většinou zkušenějšími, jak se máme vyhnout průšvihům nebo je umět řešit? Řeči na internetu a s kamarády mi někdy hlavu ještě víc zamotají. Zajímalo by mě, jestli vychovatelé tak nezúčastněně přistupují i ke svým vlastním dětem.
Eliška
Už je mi skoro dvacet, chodím na střední školu. V domově se v poslední době děje něco, co se mi nelíbí a chtěla bych to změnit. Vychovatelky po nás chtějí hesla k facebooku a emailu. Potom si to všechno čtou. Ani nevíte, jak je to nepříjemný, když si třeba píšu se svým klukem a vychovatelka ví úplně všechno. Ale co můžu dělat, když nebudu poslouchat, tak mě ředitelka vyhodí a já si svoji školu nedodělám. Včera byl u nás v domově můj kamarád. Říkal mi, že máme v počítači nainstalovaný program, který si pamatuje, co kdo mačkal na klávesnici domovského počítače. Vychovatelky si tak mohou zkontrolovat, kdo byl na jaké stránce. My přitom chodíme většinou na email, facebook možná nějaké online hry a tak. Na porno stránky nechodíme, tak ani vlastně nevím, proč vychovatelky kontrolují všechno. Víte, co je nejhorší? Tak moc bych to chtěla někomu říct. Ale mám strach o to, že když to řeknu někomu dospělému, tak prostě poletím.
Petra
Náš ředitel s rodiči, kteří projevovali zájem o dítě, komunikoval, zval si je do kanceláře. Nejdříve děti pouštěl domů na víkend, pak na 14 dní. Když bylo všechno v pořádku, tak i natrvalo. Rodiče jedné holčiny z našeho děcáku se strašně snažili a holčina šla konečně natrvalo domů. Ale nakonec se to stejně nepovedlo a musela se vrátit zpátky do děcáku. Naše teta byla naštvaná na to, že rodině nikdo nepomohl a že holčinu v podstatě poslali do stejného prostředí, odkud ji vzali. Její rodiče dělali, co nejlépe mohli, ale nevěděli, co dělají špatně. Kdyby jim někdo řekl nebo pomohl, nemuselo by se to stát. Rodina prostě nedělala ze svého pohledu nic špatně, jen nevěděla, co má dělat správně.
Milan