Zdroj fotografie:http://commons.wikimedia.com
Jmenuji se Radka a je mi 15 let a jsem z Frýdlantu v Čechách.Strašně ráda sportuji a nejvíc mě baví fotbal a ten hraji i závodně za FC SLOVAN LIBEREC. Moc ráda bych ho hrála i jako profesionál. Dovedla mě k němu kamarádka z Dětského domova z Frýdlantu.Jmenuje se Eva a moc ji zato děkuji. Fotbal hraji od svých deseti let a to je od té doby co jsem přišla do DD. Doufám, že v mém koníčku budu dál pokračovat abych to dotáhla tam kam chci já.
Děkuji, že jste četli můj příběh :)
Radka
V dětským domově jsem byla 8 let. Snažím se na to nemyslet...ale zároveň na to nemůžu přestat myslet. Je to pro mě citlivá a celkem i smutná téma. Jestli budu mluvit za sebe, dětský domov mi toho moc nedal, ačkoliv mi dal teplo, jídlo a skoro vše, co jsem si přála k Vánocům...ale tak to nemělo být! Dětský domov by měl být chudý a dávat dětem jen to, co si samy můžou v budoucnosti dovolit. Člověk si zvykne na to, co dostáva...Dětský domov by ale hlavně měl děti připravit na život, ukázat co je venku, za dveřmi. Pár mých známych to po skončení služby v dětském domově nezvládlo (možná patřím mezi ně). Dětský domov by nás měl spoustu naučit, hlavně jak si pořádně dojít na sociálku a jiné úřady, ale neudělal tak. Myslím, že je to chyba! Naštěstí já jsem se s tím nemusela potýkat, v 16 letech jsem potkala ANDĚLA, který si mě postupem času vzal k sobě i k dalším andělům. I když mám maminku, kterou mám moc ráda, anděl je jen jeden! A co jsou mé záliby? Psaní, dobrý kolektiv lidí, hraní divadla (hraju už více než 8 let), spěv a plavaní, muzika a pomáhání druhým, slabším nežli jsem já! Pomáhám v organizaci Jako doma-Ženám bez domova.
Aranka
U nás v domově funguje taková věc, že když je někomu patnáct, tak ho pošlou do děcáku se školou v jiném městě i přesto, že se mu tam do té školy a jinýho děcáku nechce. Pro mě je to o to horší, že mám dva mladší sourozence, které tu teď budu muset nechat sám, protože už mi bylo patnáct a za pár měsíců mě to čeká. Na jednu stranu sem rád, že konečně uvidím svého staršího bráchu, kterej tam v tom děcáku se školou je už několik let. Na druhou stranu ale nechci nechávat svoje mladší sourozence samotný.
Libor
Komunity se u nás jmenovaly Mluvící klub. Paní ředitelka vždy říkala, posedíme, popovídáme. Ale na sezení mluvila jen ona. My děti jsme nemohly chodit po domově v botech, musely jsme mít pantofle. Když jsme šláply botama jenom na schůdeček, už byl průšvih. Ale ředitelka do klubovny přišla v botech, hodila si nožku přes nožku. Dvě hodiny mluvila a mluvila. Řekla, jak to všechno bude. Jednoho kluka, bylo mu asi 7 let, to nebavilo. Klimbal, pak začal luskat prsty. Ředitelka ho vyhodila. Ředitelka si na klub s sebou přinesla kafíčko a dortík. Koukám, jak to zdlábla, a tak jsem se jí zeptal: „Paní ředitelko, vy se ani nerozdělíte?". Ona mi pak v soukromí vysvětlila, že dortík a kafe si na klub nosí proto, aby navodila domácí atmosféru. Byl jsem opravdu unešen z toho, jak to dělala.
Michal
Můj brácha byl také v děcáku. Při fotbalu si vyrazil přední zub. Jeho náhrada stála 1200 Kč. Ředitelka domova mu to odmítla zaplatit s tím, že náhrada vyraženého zubu není povinné zdravotní ošetření. Nijak nebrala to, že se ostatní děti bráchovi ve škole smějou, jednak že je z děcáku a ještě, že je bez zubu. Naštěstí už jsem si něco vydělával, tak jsem mu zub zaplatil, ale bylo to pro mě opravdu hodně peněz. Bylo u nás taky běžné, že děti, které potřebovaly brýle, dostaly ty úplně nejlevnější. Obzvláště pro holky v pubertě bylo strašný nosit fakt nemoderní brýle. Hodně se styděly. Jedné holce, když prosila o lepší brýle, že se jí budou ve škole smát, vychovatelka řekla: „Chceš lepší brýle, zavolej si domů, ať ti je zaplatí.” Zdálo se mi to dost krutý.
Luboš