Zdroj fotografie:http://commons.wikimedia.com
Jmenuji se Radka a je mi 15 let a jsem z Frýdlantu v Čechách.Strašně ráda sportuji a nejvíc mě baví fotbal a ten hraji i závodně za FC SLOVAN LIBEREC. Moc ráda bych ho hrála i jako profesionál. Dovedla mě k němu kamarádka z Dětského domova z Frýdlantu.Jmenuje se Eva a moc ji zato děkuji. Fotbal hraji od svých deseti let a to je od té doby co jsem přišla do DD. Doufám, že v mém koníčku budu dál pokračovat abych to dotáhla tam kam chci já.
Děkuji, že jste četli můj příběh :)
Radka
Jsem v domově od roku 2008 dostala jsem se tam částečně na vlastní žádost. Jsem spokojená a šťastná. Když jsem došla do DD tak jsem si moc nevěřila. byla jsem na cukrařině. Pak jsme se s vychovateli a řiditelem domluvily, že pujdu na návstavbu. Ale pod podmínko, kdyby mi to nešlo tak můžu kdykoliv skončit, a on se na mě nebude zlobit. Rok před maturitou jsem dostala možnost samostatného bydlení. Moc mi to pomohlo, zjistila jsem, že můj partner je neschopný. Po zdárném ukončení maturity jsem se rozhodla jít na VŠ kde jsem si také nevěřila. Ale zatím jsem ve druhém ročníku a klape to. nyní pořád bydlím v samostatném bydlení mimo domov, mám vlastní brigádu a stále studuji. Přemýšlím, že vyzkouším i magisterské studium, ale to uvidím jak budu pokračovat v tom bakalářském. Ale strejda řiditel mě ve včem podporuje a pomáhá.. :-)
Marushka
Jmenuju se Honza a v děcáku jsem od 8 let. Za tu dobu se tady vystřídala spousta ředitelů a vychovatelů. A to byly taky ty největší změny. Takže vlastně nic moc. Až do chvíle, kdy přišel ředitel, který tu je dodnes. Vzpomínám si, že když přišel, zavolal si nás na klubovnu a tam se nás zeptal, proč tady nemáme zvířata. Všichni jsme mu odpovídali, že se to nesmí, ale že bychom moc chtěli psa, kočku nebo aspoň morče. A on kroutil hlavou. Druhý den nám dovezl psa. Byl to retrívr a hned nejlepší kámoš nás všech. Pak jsme dostali kočky a před dvěma lety jsme dostavěli stáj pro koně a dva si pořídili. Je to velká sranda na nich jezdit a třeba mě to moc baví. Taky máme kamerunské kozy a asi před měsícem se nám narodila malá kůzlata. O všechny zvířata se staráme. Rád se před spolužáky chlubím, jakou máme skvělou farmu. Kamarády sem občas vodím a ti úplně zírají. Rád se starám hlavně o kozy. A taky je skvělý, že se tu můžeme samostatně rozhodovat, jako co si uvaříme k obědu a večeři. Co jsem slyšel, tak v jiných domovech by jim to nepovolili, stejně jako u nás před lety. Je to škoda, protože já už vím, že to jde, jen je potřeba mít dobrého ředitele anebo ředitelku.
Honza
Jmenuji se Anička a hrozně moc ráda tancuji. V domově jsme skoro samé tanečnice, a tak jezdíme po různých soutěžích. Já vyhrála už tři trofeje. Ředitelka říká, že když už na něco mám talent, tak ať se tomu věnuji. Znám se, kdyby mě nikdo do věcí netlačil, hned bych toho nechala. A tak mi platí taneční kroužek a jízdenky na cesty. Jednou bych chtěla pracovat jako profesionální tanečnice! Ale vím, že to bude stát hodně dřiny a úsilí. Jsem ráda, že se můžu věnovat věcem, které mě baví. Jednou jsem byla na takové akci pro děti, jako jsem já – z dětských domovů. Tam jsem si s holkama povídala, ony říkaly dost divný věci, třeba jedna mi vyprávěla, že dřív zpívala, ale teď se tomu už nevěnuje, protože jí v domově řekli, že její kroužek stál moc peněz a domov na to nemá. Přišlo mi to smutný, ale s tím nic nenadělám. Když jsem se z té akce vrátila do domova, šla jsem za paní ředitelkou a poděkovala jí, že mě v tom tanci podporuje, protože jsem si uvědomila, že to není samozřejmost.
Anička
Na zápise do základní školy mé tetě navrhovala psycholožka, abych šel do zvláštní školy. Kde by to pro mě mělo být všechno jednodušší. Seděl jsem v té ordinaci a nevěděl jsem ani, co to je zvláštní škola. Jediné, co jsem z toho pochopil, bylo, že na školu půjdu jinam a to se mi nechtělo, protože jsem měl jít do první třídy s kamarády ze školky. Teta ale paní psycholožce řekla, že s tím nesouhlasí, protože mi věří. Tahle věta pro mě byla dost důležitá. Všichni si totiž mysleli, že jsem hloupý, ale až teď jsem slyšel od tety, že mi věří a že školu dodělám. Začal jsem se moc snažit. Moc jsem se učil hlavně s mojí tetou, která se mě zastala. Ani jsem někdy nešel ven, protože jsem na to neměl čas. Ve škole si toho všimli a paní učitelka mě začala chválit. A pak najednou bylo vysvědčení a já měl velikou dvojku. Další rok jsem měl jen jednu trojku z matematiky, ale ta mi nikdy nešla. Když jsem odcházel ze základky, měl jsem vyznamenání. To neměl nikdo z domova. Byl to skvělej pocit a paní vychovatelka, která se se mnou furt učila, mi řekla, že je na mě pyšná. Místo na učňák jsem zamířil na obchodku, tam už jsem se učil sám. Teta mezitím odešla do důchodu. Před půl rokem jsem za ní byl a donesl jsem jí ukázat bakalářský diplom. Úplně se rozbrečela a já jí poděkoval, protože kdyby tehdy neřekla, že mi věří, těžko bych dnes do schránky dostal dopis, že jsem byl přijat do magisterského oboru.
Petr